Časopis Umělec 2005/3 >> Zní to jako umění Přehled všech čísel
Zní to jako umění
Časopis Umělec
Ročník 2005, 3
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Zní to jako umění

Časopis Umělec 2005/3

01.03.2005

Tony Ozuna | sound art | en cs de es

Pověstného muzeálního ticha si dnes v galeriích, a zvlášť v těch českých, užijete poskrovnu. Kromě nechtěného soundtracku
z produkce štěbetavých kustodů a návštěvníků jsou zvuky, šumy a hluky v instalacích často i dílem vystavujících umělců.


Kim Gordon ze Sonic Youth se během interview pro časopis Bomb ztotožňuje s kanadským multimediálním umělcem Rodney Grahamem: „Co mě na hudbě zajímá, aniž bych chtěla být pompézní, je její podobnost architektuře. Neseš si ji s sebou, mění tvoje nálady. Transformuje každé prostředí, v němž se ocitneš, a mění i tvé vnitřní prostředí, tvou duši. Právě tato vlastnost se těžko popisuje. Nic jiného není takové. Odcházím z obchodů, protože nemůžu vystát muziku.“
Já osobně nenastoupím do taxíku, když v něm hraje hudba moc nahlas, nebo když se mi nelíbí, a totéž platí pro restaurace a kavárny. (Možná si říkáte, že potom v Praze nemám kam jít, a máte asi pravdu.) V případě galerií jsem zdravě konzervativní, což znamená, že netoleruji povídání a klevety lidí, kteří umění hlídají. Někdy je poprosím, aby se ztišili, což je rozčílí a začnou mluvit ještě hlasitěji, nebo ztichnou, ale začnou mě sledovat, a po zbytek prohlídky mi dýchají na krk. Rád si prohlížím výstavy v tichu – takže bych měl do galerií nosit sluchátka.
To ovšem neznamená, že bych si nevážil výstav, které byly nedávno k vidění (zima – jaro 2005), a které využívají zvuku. Naopak. Výstava Tomáše Hrůzy Leinbrock Ideal ver.0.2 v Komunikačním prostoru Školská 28 byla nápaditou interaktivní zvukovou instalací s využitím softwarových dat a čtyř starožitných mlýnků, na kávu. Návštěvníci mohli otáčet zrezivělými klikami mlýnků a tím vyvolávali digitální zvuky uložené na počítačovém disku. Výstava nabízela publiku možnost improvizovat hudbu v kvartetu. V květnu Leinbrock Ideal upgradoval do ver.0.3 a objevil se na pražském Entermediale 2 – Festivalu umění a nových technologií.
Pak byla Objectually Speaking, skupinová výstava sound artu v galerii Futura, kde se objevila nová díla místních i mezinárodních umělců jako jsou Mark Bain, E-AREA, Rocco Dubbini, Martin Janíček, Aleš Killian,/Ladislav Železný, Jana Matějková a Silver. Kurátoři bez ironie zamýšleli povstat proti „tichu“ muzeí, uměleckých institucí a dalších míst, která se obvykle snaží zvuku vyhnout, „minimalizovat množství vnějších vlivů, které by mohly proniknout dovnitř a rušit“. Ale co povídající si paní v koutku, musím se ptát. Pokud měli kurátoři na mysli muzea mimo tuto zemi, pak bych tomu snad rozuměl. Jinak umělci spíše konzervativně začlenili do výstavy především basové zvuky a nalezené šumy, neochvějně se držíce zažitého pravidla, že zvuk jako umění se musí vždycky rovnat hluku.
Na druhou stranu, i když doopravdy nejde o zvukové dílo, kopulující strojky Krištofa Kintery Super Natural Special Real v Galerii Švestka dohnaly zvuk k maximálnímu účinku. Hlučné rachtání, bušení, elektrické vrčení a neustálé narážení muselo zaměstnance galerie po pár týdnech přivádět k šílenství. A pro ty, kdo přišli jen na prohlídku, byly Kinterovy roztomilé stroječky na sex dobrým orgasmem pro uši.
Opusťme hluk, ale zůstaňme v království zvuku – dva Američané, skladatel Robert Gluck a vizuální umělkyně Cynthia-Beth Rubin, vystavovali v Galerii Roberta Guttmana. Jejich zvukový a vizuální projekt Layered Histories (Stopy historie) byl složitou interaktivní prací, která promítala vrstvy osvětleného hebrejského rukopisu („marseillské bible“) jako krásnou, křehkou uměleckou knihu odrážející sbližování kultur (křesťanství, islámu, židovství) ve středověkém Španělsku. Výpravný text vrstvených významů podbarvoval jemný soundtrack tvořený zvukovou skulpturou z nalezených zvuků, hluků a fragmentů hudby židovské kultury.
Podobné mísení kultur v moderní době se pokusila zachytit mladá dánská umělkyně Pia Ronicke ve své instalaci Elysian Fields (Elysejská pole) v galerii Display. Foto a videoprojekt byl natočen v Elysejském parku ve východním Los Angeles – ve velmi zanedbaném parku na kraji nebezpečných teritorií městských gangů, čtvrtí dlouho obývaných mexickými a asijskými přistěhovalci, které byly v nedávné době asanovány. Ve videu se v pozadí ozývá Duke Ellington, který hraje v rádiu pro lidi piknikující v Elysejském parku, v místě, které je společné pro mnoho rozdílných kultur – především pro hipstery a imigranty.
Všechny tyto výstavy se spoléhaly na zvuk. Tím nezvláštnějším způsobem tak učinil i Joseph Grigely, hluchý americký umělec, který vystavoval v Gandy Gallery. „Co se stane se vzpomínkami na zvuk a s hlasem, když člověk ohluchne?“ ptá se. Jeho výstava nazvaná „Remembering Is a Difficult Job, but Somebody Has to Do It,“ („Pamatování je těžká práce, ale někdo ji udělat musí“) představila video a fotografie, které si pohrávají navzájem: fotografie opuštěného tropického ostrova a ledovců a video, v němž umělec sedí před videokamerou a zpívá ochraptělým, téměř nerozeznatelným hlasem hlavní melodii z „Gilligan’s Island“, oblíbené americké komedie ze šedesátých let. V dalším videu Grigely komolí znělky z americké televize šedesátých let – z reklamy na Marlboro a Schlitz (americké pivo). Grigely se narodil hluchý na jedno ucho; pak ve věku deseti let ohluchnul úplně, když spadl a poranil si bubínek zdravého ucha. „Gilligan’s Island“ a televizní znělky jsou písničky z Grigelyho dětství, které přepracovává hlasem své paměti a pamětí svého hlasu.

...řekni to písní
Využití písní a především využití umělcova hlasu v písních považuje většina umělců a kritiků za tabu, a ti, kdo tak činí, jsou považování za „obrazoborce“, jako například Rodney Graham z Vancouveru, jehož letošní zimní retrospektiva v MOCA, v Muzeu současného umění v Los Angeles, představila jeho využití médií včetně fotografií, hudebních skladeb, videa a filmových projektů v plném záběru.
Výstava „Rodney Graham: A Little Thought“ sleduje cestu multimediálního umělce, který se považuje za zpěváka a autora písní. Jeho zápal pro hudbu se projevoval již od útlého věku, kdy jako student umění spolupracoval s punkovou kapelou UJ3JRK5 (čti „you jerks“), v níž hráli mimo jiné další studenti umění Jeff Wall, Ian Wallace a kyberpunkový spisovatel William Gibson.
Jeho nejznámější prací v retrospektivě, která se otevírá v září v Institutu pro současné umění (ICA, Institute of Contemporary Art) ve Filadelfii, je Photokinetoscope (2001). Částečně se inspiruje Sydem Barrettem, zpěvákem Pink Floyd, který zemřel, ještě než skupina dokončila svou druhou desku. Ve věku 19 let natočil Barrett filmový dokument o svém prvním tripu na LSD, kdy se potuloval krajem kolem Cambridge. Graham se inspiroval i Albertem Hoffmanem, objevitelem LSD, který si vzal LSD ve své laboratoři v Basileji a pak jel na kole domů. Tyto dvě události jsou ve Photokinetoscope promíchány a znovu interpretovány. Graham si vezme LSD v Tiergarten, velkém parku v Berlíně, pak poklidně jezdí na kole parkem, občas si odpočine, napije se čaje z termosky, rozhlédne se po krajině, a to je vše. Díky zvuku a obrazu si divák může jen představovat průzkum mysli probíhající v umělcově hlavě.
Soundtrack tohoto pětiminutového filmu tvoří patnáctiminutová píseň, kterou Graham napsal přímo pro tento film. V souladu s Barrettovým vlivem na psychedelický pop se v písni objevuje památná věta „Jsi přesně ta dívka, která zapadne do mého světa“ z Barrettovy písně „Bike“. Film je spouštěn nahrávkou, takže když divák vstoupí do místnosti, vidí pouze gramofon, projektor a prázdné plátno. Musí sám nasadit jehlu na desku, aby spustil projektor. Protože píseň je delší než film, opakuje se film ve smyčce, ale s jinými zvukovými asociacemi, takže podkopává Grahamovu schopnost tak elegantně vyprávět příběhy v krátkých filmech se začátky, prostředky a konci.
Dalším filmem Rodneyho Grahama je Rambling Man (Tulák, 1999), kříženec mezi videoklipem a reklamou na Marlboro, kde umělec podoben kovboji poklidně přijíždí kaňonem na koni k divákovi, překročí potok, sleze z koně a zazpívá píseň s kytarou. Song How I Became a Ramblin‘ Man (Jak jsem se stal tulákem) nevypráví o tom, jak se Graham stal vandrákem, místo toho si jeho slova pohrávají s nedopovězeným příběhem: “My father once told me, ‘When folks can bear the sight, of a solitary type, I’ll tell you how I came to be just a ramblin’ man’.” („Můj otec mi jednou řekl, ‚Až lidi snesou pohled na samotnýho chlápka, řeknu ti, jak jsem se stal tulákem.‘“)
V jiných dílech Graham jen jamuje. Softcore (More Solo Guitar Music for the Love Scene, Zabriskie Point), 2001, přehrává smyčku z psychedelického filmu ze šedesátých let Zabriskie Point Michelangela Antonioniho. Graham znovu oživuje nechvalně známou scénu, v níž v poušti obcuje více než tucet nahých teenagerů, nejprve v párech, pak v hromadné orgii. Natáčelo se v Údolí smrti v Kalifornii a soundtrack nahrál Jerry Garcia, pozdější kytarista kalifornské legendární hippie skupiny The Grateful Dead. Graham ve svém díle improvizuje na elektrickou a akustickou kytaru podobně jako Jerry Garcia, hraje psychedelické melodie po několik hodin filmového materiálu přes scénu orgií v poušti ve smyčce.
Graham přiznává, že v těchto dílech doslova hledá hlas, který by mu umožnil přímější vyjádření než složitě vrstvená díla v jiných médiích. Protože jeho práce naprosto akceptuje rockovou a popovou hudbu, protiřečí postoji Johna Cage, který by nejraději nechal zvuky být samy o sobě. Cage se mnoho let pokoušel zbavit zvuk čehokoliv, co by mohlo způsobit potěšení byť i jedinému posluchači v publiku, a většina současných umělců, kteří pracují se zvukem, mají sklon následovat tento přístup jako krédo. Cage také řekl: „Vše, co děláme, je hudba,“ a tak do svých performancí zapojil nejen rádia, fonografy a konvenční hudební nástroje, ale i zvuk bouchnutí dveří, tedy jakýkoliv zvuk a především – vůbec nic. Zásadní, neoddiskutovatelnou složkou zvuku je podle Cage ticho.
Což nás přivádí zpět do pražských galerií, kde je naprosté ticho záležitostí neslýchanou a užití zvuku v umění má své vzestupy a pády.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
No Future For Censorship No Future For Censorship
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
04.09.2019
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
austrálie
Tomatová omáčka na vepřové Moo Shoo
Charlie Citron
Číst více...
reportáž
Litevská jízda
Litevská jízda
Arunase Gudaitas
Aš menininkas – Aš save myliu Vincent van Gogh v jednom z dopisů bratrovi označil kavárnu za místo, kde člověk může lehce zešílet. Kavárna Centra současného umění (CAC) v litevském Vilniusu je takovým místem. Důvěrní znalci místních poměrů ji označují za “velmi bohémskou”, a skutečně na rozdíl od tradičně sterilních a předražených muzeálních občerstvení se atmosféra v kavárně CAC zdá navýsost…
Číst více...
reportáž
Ve stínu hrdinů
Ve stínu hrdinů
Alena Boika
Když jsem před někým řekla, že mám letět do Biškeku na Druhou mezinárodní výstavu současného umění, první otázka zněla „A kde to je?“ Vysvětlila jsem, že Biškek je hlavní město Kyrgyzstánu, načež se obličej naproti mně protáhl a já jsem musela doplnit, že to je ve Střední Asii v horách u jezera Issyk-Kul. Druhá otázka pak byla „Tam se něco děje?“ Tak se ale mohli ptát pouze lidé neznalí, neboť…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
From series of rare photographs never released before year 2012. Signed and numbered Edition. Photography on 1cm high white...
Více informací...
220 EUR
248 USD
- - - - -, , K výročí svatby, Motto: „Chceš-li poznat psa – musíš mít fenku ! (J.John), , Svatba je rituál, který se...
Více informací...
8,05 EUR
9 USD
Velká černá kniha Josefa Bolfa, nejdepresívnějšího vizionáře atomového věku, s textem Tomáše Pospiszyla. Rozsáhlá vázaná...
Více informací...
30 EUR
34 USD

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS
NOVÁ PERLA

Kyjov 36-37, 407 47 Krásná Lípa
Česká Republika

 

GALERIE
perla@divus.cz, +420 222 264 830, +420 606 606 425
otevřena od středy do neděle od 10:00 do 18:00
a na objednávku.

 

KAVÁRNA A KNIHKUPECTVÍ
shop@divus.cz, +420 222 264 830, +420 606 606 425
otevřena denně od 10:00 do 22:00
a na objednávku.

 

STUDO A TISKÁRNA
studio@divus.cz, +420 222 264 830, +420 602 269 888
otevřena od pondělí do pátku od 10:00 do 18:00

 

NAKLADATELSTVÍ DIVUS
Ivan Mečl, ivan@divus.cz, +420 602 269 888

 

ČASOPIS UMĚLEC
Palo Fabuš, umelec@divus.cz

DIVUS LONDÝN
Arch 8, Resolution Way, Deptford
London SE8 4NT, Velká Británie

news@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082


 

DIVUS BERLÍN
berlin@divus.cz
 

DIVUS VÍDEŇ
wien@divus.cz
 

DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz
 

DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz

DIVUS MOSKVA A MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus Stavíme pro tebe Národní galerii! Pojď do Kyjova u Krásné Lípy č.37.