Časopis Umělec 1998/3 >> Satanovo i jiné umění v Istanbulu Přehled všech čísel
Satanovo i jiné umění v Istanbulu
Časopis Umělec
Ročník 1998, 3
2,50 EUR
3 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Satanovo i jiné umění v Istanbulu

Časopis Umělec 1998/3

01.03.1998

Tomáš Pospiszyl | turecko | en cs

Vzhledem k ohlasům na můj poslední článek v časopise Umělec, ve kterém jsem psal o turistické kritice, jsem se nehledě na své kritické odsouzení rozhodl v tomto směru dále pokračovat. Po třech dnech strávených v Istanbulu se cítím být připraven k napsání článku o současném tureckém umění. Musím se ale bohužel přiznat k tomu, že jsem o tureckém umění něco dopředu přečetl, znám se s několika současnými tureckými umělci a jeden ze dvou nejznámějších tureckých kurátorů je mým přítelem.
S kurátorem Vasifem Kortunem jsem měl sraz na náměstí Taksim, komerčním centru Istanbulu. Tato obdoba pražského Václavského náměstí má ve svém středu pomník zakladatelů tureckého státu, znázorňující vojevůdce a generály stojící kolem pěchotního děla. „Jestlipak uhodneš, čím je ten pomník zvláštní,“ zeptal se mě Vasif. Nechápal jsem, jak by tento tradiční a akademicky vyvedený pomník, vytvořený přesně podle definice devatenáctého století, mohl být zvláštní něčím, co bych mohl na první pohled poznat. „Ten pomník byl postavený ve dvacátých letech,“ vysvětloval Vasif. „Jeho autorem je jeden dnes už skoro zapomenutý francouzský sochař. Tu zakázku dostal proto, protože ve dvacátých letech nebyl v Turecku jediný figurální sochař, který by se podobného úkolu mohl ujmout. Po staletích platnosti islámských zákonů byl tento pomník prvním veřejným trojrozměrným zobrazením lidského těla. V muslimské společnosti to způsobilo poprask. Ti, kdo rozhodli o jeho postavení, sami dobře předvídali tuto reakci. Celý pomník byl od začátku zamýšlen jako políček do tváře tradiční islámské společnosti.“ Tak jsem první den neočekávaně zjistil, že se akademicky pojatý pomník může stát v určitých zemích kontroverzním dílem. Novodobé turecké dějiny jsou plné sociálního inženýrství, které je v lecčem podobné našim zkušenostem se čtyřiceti lety komunismu, a podobně je dnešní turecká společnost, umělce nevyjímaje, v období historického a nejednoduchého přechodu k moderní civilizaci západního stylu.
Město, které se dnes jmenuje Istanbul, má za sebou bohatou historii, částečně vyplývající z jeho unikátní polohy mezi dvěma světadíly, díky které se stalo místem spojování i segregace různých kultur. Následující nástin některých historických zajímavostí může načrtnout pouze velice obecné perspektivy tohoto města a umění, které v něm po staletí vznikalo a vzniká dodnes.
V polovině pátého století se poblíž města usadil mnich Daniel, jehož život nám dnes může připomenout dílo akčního umělce. Daniel se totiž usadil na vrcholek vysokého sloupu, kde v izolaci setrval až do své smrti 33 let poté, co se dobrovolně rozhodl pro život nad zemí. Během jeho života se na něj chodily dívat stovky diváků. Lid věřil, že je mnichova askeze ochrání od neštěstí. Císař Leo mu dokonce v blízkosti jeho původního sloupu vystavěl další, které byly vzájemně spojeny lávkami, aby si mnich mohl čas od času protáhnout údy, ale přesto zůstal ve výšinách. Když během jedné kruté zimy Daniel málem umrzl, přesvědčil ho panovník o tom, že je nutné pro něj vybudovat na vrcholku sloupu malý přístřešek na ochranu před nepohodou. Když mnich zemřel, jeho tělo bylo přichyceno k desce a po jistou dobu bylo uctíváno jako ikona, dokud se po létech konečně nedotklo země v jeho hrobu.
Na historii města a ostatně i křesťanství jako celek mělo také vliv hnutí ikonoklastů. Jeho oficiální počátek se datuje do roku 726, kdy panovník Leo III přikázal odstranit obraz Krista z chrámu. Podle Lea nebylo uctívání obrazů v souladu s křesťanstvím a jeho pozdější zákon výslovně zakazuje existenci obrazů na území jeho státu. Po několik desetiletí se střídali panovníci podporující či naopak zakazující zobrazování světců a uctívání jejich obrazů.
V roce 1453 bylo město dobyto Turky a dodnes si uchovává svůj muslimský charakter. Islámské umění není o nic méně fascinující než umění evropské, i když se jeho formy od těch našich liší. Islám má zamítavý postoj k zobrazování lidské postavy podobně, jako jsme se s tím setkali u ikonoklastů. Islám však jde v těchto zákazech ještě dále. Prorok Mohamed sám vlastnoručně odstranil sochy z chrámu v Mekce a sochařství je v Koránu výslovně označeno za dílo Satanovo. Ďáblovo dílo se prý dá nejlépe poznat podle toho, že vrhá stín. Původně tolerantní přístup k malbě (Prorok Mohamed sice v Mekce dal zničit malby, ale ochránil jistý obraz Marie s Ježíškem), byl později vystřídán přísnějšími zákazy, neboť prý malíř nemá právo svým figurám vdechovat život, jelikož toto privilegium je dáno jedině Bohu. Na druhé straně bylo zobrazení akceptovatelné v případě, pokud bylo součástí užitkového předmětu. Islámské umění je postavené na ornamentu a dekorativnosti, pokud tato slova dokážeme v naší kultuře vnímat bez pejorativního nádechu (pokud ne, je možné si pomoci slovem abstraktní). Jedním z nejkrásnějších projevů islámského umění jsou koberce, v oblasti Turecka tradičně vyráběné ženami. Jejich krásné a složité vzory jsou srovnatelné s komplexností jakéhokoliv umění evropského. Používaná ornamentika vycházela z tradic dané oblasti, a jak již před sto lety ukázal vídeňský historik umění Alois Riegel, jejich pravzory sahají až do dob antického umění. Riegel, kurátor sbírky koberců v Uměleckoprůmyslovém muzeu ve Vídni, otevřel svou prací o ornamentu důležitou a dalekosáhlou otázku metodologie dějin umění, která byla ve své době považována odbornou veřejností za šokující: může mít ornament svou historii a vývoj, vyplývající ze svých vlastních formálních charakteristik? Podobný směr bádání byl jedním ze základů formální metody dějin umění tohoto století. Je charakteristické, že se k této otázce dopracoval právě studiem užitého umění východního středomoří.
Zakladatel tureckého státu Atatürk se po celou dobu své vlády v letech 1923 až 1938 snažil o zařazení Turecka do civilizace západu. Dnes po tři čtvrtě století můžeme konstatovat, že se mu v tomto směru podařilo dosáhnout významných úspěchů. Atatürk bojoval proti islámskému náboženství, které bylo striktně odděleno od státu, byly zrušeny náboženské školy a nejrůznějšími způsoby byly potlačovány tradiční zvyky a kultura. Dnes je Turecko, vedle České republiky, jedním z nejsekulárnějších států na světě.
V dnešním Istanbulu se daří i umění, i když je zde umělecký život nepoměrně užší a perifernější než v Praze. V současné době existují v Istanbulu tři komerční a jedna nezisková galerie, které se soustavně zabývají současným uměním. Ve městě neexistuje muzeum moderního umění a také zde není časopis, který by se tímto tématem pravidelně zabýval. Mnoho zajímavých tureckých umělců dnes žije v zahraničí. Již v období před druhou světovou válkou turečtí umělci pravidelně odcházeli do Paříže. Dodnes část umělců stále míří do Francie, i když někteří tvoří i v New Yorku či Skandinávii. Vystavují ale stále doma a udržují kontakty se svým domovem. Důležitým v celosvětovém měřítku se také stalo Istanbulské bienále, které se ale těší většímu zájmu zahraničních návštěvníků než domácího publika.
Osmdesátá léta byla v Turecku ve znamení odvozeného neoexpresionistického malířství. Rok 1989 a konec studené války znamenal podobný mezník pro turecké umění jako pro umění české. Turecko, i když přihlédneme k jeho modernizačnímu programu, bylo uzavřenou zemí, která komunikovala pouze málo s ostatními zeměmi. Tento stav se však začal měnit. Od poloviny osmdesátých let v Turecku zesílil přístup zahraničního kapitálu, to, co zbylo ze staré kultury a ještě nebylo zničeno modernizací třicátých let, brzo podlehlo kultuře nadnárodních monopolů. Velká část Turků se dnes místo tradiční kuchyně živí hamburgery, rozvoj automobilové dopravy a úbytek pracovních míst na vesnici změnil obyvatelstvo v nedobrovolné kočovníky bez domova. Do země také vtrhla reklama západního typu, se kterou se tradiční kultura nedokázala vyrovnat. Umělec Bülent Şangar na tuto situaci reagoval několika díly, které se k reklamě vztahují. Na rozdíl od Petra Písaříka, který se ve svých cyklech věnovaných značkám nového atraktivního zboží nesnaží o kritický či diverzívní pohled na svět reklamy a konzumu, Bulent Sangar tne daleko bolestivěji do srůstající tkáně našich osobních životů a neskutečného světa reklamních fotografií. V jeho fotografickém cyklu předvádí v kalhotách Levi‘s 501 nejrůznější armádní cviky. V jiném cyklu umělec vytvořil jakousi novodobou příručku modlení. Postava v jeansech předvádí pozice během muslimské motlitby, pohyby, které byly násilně vykořeňovány či zapomenuty díky lidské pohodlnosti, a tak se generace, kterou již spojuje jen uniforma jeansů, musí znovu učit principy duchovního života, který v příručce zakrněl do několika fyzických úkonů.
Nerozvinutost domácího trhu s uměním má ale i své dobré stránky. Umělci si mimo běžného hořekováním nad svým údělem pochvalují fakt, že se nemusí nikterak přizpůsobovat komerčním tlakům, omezená možnost vystavovat je nenutí nesmyslně produkovat další a další umělecké objekty bez toho, aniž by byli přesvědčeni o jejich nutnosti. Dalším zajímavým rysem tureckého umění je i to, že v něm neexistuje konkurence mezi uměním žen a mužů tak, jak ji známe kupříkladu z umění našeho. V počtu umělců převládají sice nepatrně ženy, ale celkové číslo umělců, kteří se zabývají současným uměním je tak malé, že ve skupinové výstavě vedle sebe budou docela přirozeně stát muži i ženy tak, že jeden druhého spíše doplňují než aby se vzájemně popírali.
I zřejmě světově nejznámější umělec z dnešního Turecka je žena. Hale Tenger se dostalo uměleckého vzdělání v Londýně, ale již mnoho let žije a tvoří v Istanbulu. Byla zastoupena na třetím i čtvrtém mezinárodním Istanbulském Bienále v letech 1992 a 1995, kde hned při premiéře její dílo vyvolalo soudní spor. Jistým vrcholem pro ní byla účast na skupinové výstavě v The New Museum of Contemporary Art v New Yorku v roce 1996 a na první Manifestě v Rotterdamu. Tato umělkyně má zájem o politiku, a to nejen politiku lokální, ale vyjadřuje se i k událostem ve světě. Většina jejích prací je zhotovena na principu skládání různých prvků do asamblážových soch či mezinárodně srozumitelných instalací. Její ambicióznější projekty jsou ve skutečnosti celé zařízené interiéry, do kterých má divák volný vstup. V těchto interiérech, které mohou být částečně i ready mades, Hale Tenger vytváří sugestivní a snivou atmosféru daného prostoru, pracuje i se světlem a zvuky. Z evropského hlediska tradičnější polohu představují práce Inci Eviner, která se snaží jaksi dodatečně ilustrovat mongolskou mytologii, lokální pohádky a pověsti, a to vše promíchat s postmoderní filozofií. Její práce, možná i díky neobvyklým formátům, má skutečně blíže k zápiskům k četbě než k malbě. I když jsou kresby a grafiky Melek Mazici postaveny na podobném principu koláže různých elementů, jejich efekt se daleko spíše podobá botanickým preparátům, vědeckým kresbám z atlasů rostlin, nebo sušeným lisovaným květům zapomenutým v knihách. Hutné světlé a tmavé plošné kontrasty, ne vždy obvyklé pro jí užívané techniky, v uhlových kresbách sugerují hmotu a hmotnost zobrazených předmětů. U žádné ze tří jmenovaných umělkyň se nesetkáme s přímočarým zobrazením lidského těla, které je zastoupeno pouze ve formě fragmentů.
Zřejmě nejpodivuhodnější istanbulskou galerií je galerie Macka Art Gallery, která je v provozu již více než dvacet let. Její architekt, po dohodě s majitelkou, celý interiér galerie pokryl kachlíčky o rozměru 10 x 10 cm. Celkový dojem je asi takový, jako kdybychom vešli na veřejné záchodky nebo spíše do jakési spojovací chodby plaveckého stadionu. Ale i zde se dá vystavovat, dokonce i závěsné obrazy. V takovém prostoru ale prostě není možné nereagovat na síťovou strukturu vytvářenou kachlíky, která má blíže k evropskému radikálnímu modernismu než k domácí tradici keramických obkladů. Většina projektů v galerii Macka Sanat proto vzniká až na místě jako reakce na radikální architekturu galerie.
Umění v Istanbulu stojí na dvou, a možná i více světadílech. Kupodivu jen velmi málo čerpá z bohaté tradice lokálního umění, nebo je toto navazování spíše ve velmi odvozené rovině. Turecku nehrozí, alespoň mne o tom všichni přesvědčovali, nastolení vlády fundamentalistických směrů typu Alžíru či Iránu. Vše je povoleno, i když je země neustále ve stavu, kteří sami Turci označují jako permanentní katastrofa. V těchto podmínkách pracují i turečtí umělci. Kontakty s tímto pro nás exotickým, ale ve skutečnosti překvapivě blízkým prostředím by bylo jistě poučné a prospěšné pro obě strany.





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu
Proč političtí intelektuálové, proč máte sklon k proletariátu? V soucitu k čemu? Chápu, že by vás proletář nenáviděl, vy nenávist neznáte, protože jste buržoa, privilegovaný, uhlazený druh, ale taky proto, že si netroufáte tvrdit, že jedinou podstatnou věcí, co jde říci, je, že si člověk může užít polykání sraček kapitálu, jeho materiálu, jeho kovových mříží, jeho polystyrenu, jeho knih, jeho…
Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce
Amerického básnika pozvali do Bílého domu, aby jim přečetl svou kontroverzní vykradačskou poezii. Vyfintěn a připraven dělat si věci po svém dospívá ke „skandálnímu“ zjištění, že již nikomu nic nevadí a že místo narážení hlavou do obecných zdí, je lepší stavět vlastní zdi či alespoň zíďky.
Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.
04.02.2020 10:17
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
austrálie
Tomatová omáčka na vepřové Moo Shoo
Charlie Citron
Číst více...
reportáž
Litevská jízda
Litevská jízda
Arunase Gudaitas
Aš menininkas – Aš save myliu Vincent van Gogh v jednom z dopisů bratrovi označil kavárnu za místo, kde člověk může lehce zešílet. Kavárna Centra současného umění (CAC) v litevském Vilniusu je takovým místem. Důvěrní znalci místních poměrů ji označují za “velmi bohémskou”, a skutečně na rozdíl od tradičně sterilních a předražených muzeálních občerstvení se atmosféra v kavárně CAC zdá navýsost…
Číst více...
reportáž
Ve stínu hrdinů
Ve stínu hrdinů
Alena Boika
Když jsem před někým řekla, že mám letět do Biškeku na Druhou mezinárodní výstavu současného umění, první otázka zněla „A kde to je?“ Vysvětlila jsem, že Biškek je hlavní město Kyrgyzstánu, načež se obličej naproti mně protáhl a já jsem musela doplnit, že to je ve Střední Asii v horách u jezera Issyk-Kul. Druhá otázka pak byla „Tam se něco děje?“ Tak se ale mohli ptát pouze lidé neznalí, neboť…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
2001, 21.5 x 28cm, Colour Drawing
Více informací...
334,80 EUR
400 USD
tisk na banerovou folii, 250 x 139 cm, 2011 / ze série deseti číslovaných exemlářů signovaných autorem
Více informací...
799,20 EUR
954 USD
(Li duo finti Zingani Comedia), Podle scénáře č. 32 ze sbírky scénářů komedie dell' arte od F. Scallz (Flaminio Scala: Il...
Více informací...
4,83 EUR
6 USD
Druhé číslo umělecké revue Divus. Toto velkoformátové tištěné médium v sobě spojuje alternativu, exkluzivitu, umění i okrajovou...
Více informací...
9,90 EUR
12 USD

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS
NOVÁ PERLA

Kyjov 36-37, 407 47 Krásná Lípa
Česká Republika

 

GALERIE
perla@divus.cz, +420 222 264 830, +420 606 606 425
otevřena od středy do neděle od 10:00 do 18:00
a na objednávku.

 

KAVÁRNA A KNIHKUPECTVÍ
shop@divus.cz, +420 222 264 830, +420 606 606 425
otevřena denně od 10:00 do 22:00
a na objednávku.

 

STUDO A TISKÁRNA
studio@divus.cz, +420 222 264 830, +420 602 269 888
otevřena od pondělí do pátku od 10:00 do 18:00

 

NAKLADATELSTVÍ DIVUS
Ivan Mečl, ivan@divus.cz, +420 602 269 888

 

ČASOPIS UMĚLEC
Palo Fabuš, umelec@divus.cz

DIVUS LONDÝN
Arch 8, Resolution Way, Deptford
London SE8 4NT, Velká Británie

news@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082


 

DIVUS BERLÍN
berlin@divus.cz
 

DIVUS VÍDEŇ
wien@divus.cz
 

DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz
 

DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz

DIVUS MOSKVA A MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus Stavíme pro tebe Národní galerii! Pojď do Kyjova u Krásné Lípy č.37.