DIVUS PRAHA: TAJGA BEZDĚZSKAJA / výstava
[b]TAJGA BEZDĚZSKAJA[/b] / výstava

TAJGA BEZDĚZSKAJA / výstava

13.12.2012 18:00 - 26.01.2013

Divus | en cs

Čtvrtek 13.12.2012 18:00 - 26.1.2013

Biolog Jiří Sádlo, archeolog Petr Meduna, biolog Petr Pokorný, fotograf a experimentální filmař Jan Daňhel, historička umění Radoslava Schmelzová a hosté umělci Miloš Šejn a David Helán, hudební publicista Pavel Klusák

Bezdědův les, královské Svobodné Město i pyramida toskánské velkovévodkyně

Petr Meduna

Striktně vzato, Bezdězsko ani Dokesko vlastně neexistuje. Středověk ta jména nezná, celá oblast je lesem kdesi na konci boleslavské provincie a pak už je jen někde za kopci Horní Lužice. Lesem je zcela nepochybně, v roce 1264 je připomínán „les řečený Bezděz“. Apelativum Bezděz je něco – v tomto případě les – Bezdědův. A Bezděd je člověk „bez dědů“, bez původu, vykořeněnec. Zřejmě ne tak úplně ztracený, pár kilometrů na jih od „lesa“ jsou Bezdědice, tedy „ves“ člověka téhož jména. Proč se hypotetický Bezděd nepustil do lesa, nevíme, ostatně nevíme ani, kdy žil, proč les dostal a proč o něj zase přišel. Zřejmě se to stalo někdy v 11. či 12. století, kdy v Čechách kulminovala tzv. vnitřní kolonizace. Buď jak buď, na konci 12. století byl Bezdědův les knížecí, zeměpanský. Někde „v Bezdězu“ vydal kníže Bedřich jednu z listin (1185) a nejspíš k tomu došlo u románského kostela sv. Jiljí v dnešní stejnojmenné osadě. Kostel na spočinku vyššího z čedičových vrchů byl prvním do lesního komplexu zaťatým drápkem a na celé jedno století zdaleka viditelným symbolem „Boží, a tedy moje“, stejně jako kaple na Řípu, na Zbraslavi či na Velízu. Téměř jedno století se v lese nic nedělo. Můžeme uvažovat o „státní rezervaci“, říkává se jí královský lovecký hvozd, alespoň – per analogiam – v sousedním Sasku byla ve 13. století tři taková území – lovec tam musel psy držet na šňůře a nesměl vytáhnout šípy z toulce – zkrátka safari, odůvodněno podobenstvím biblického Ráje. Snad poněkud paradoxně se všechna tři území označovala  jako Heide, „pustina“ (ostatně „heide“ bylo donedávna součástí místních jmen i v bezdězském lese, minimálně vzhled území byl tedy podobný). Na sklonku 13. století se z rezervace stal rezervoár. V roce 1264 mělo vzniknout „v lese řečeném Bezděz u vody Doksy“ město a nijak malé, celých sto lánů pozemků pro budoucí měšťany bylo plánováno (všimněme si, že Doksy jsou zde pojmenováním vody a dodejme, že původně keltským označením bažiny a vody stojaté). A města zde vznikla hned tři – Bezděz, Jelení Kopec – Hirschberg, dnes Doksy a Svobodné Město – Libera Civitas, dříve Kuřívody čili Hühnerwasser. Neuplynula ani dvě desetiletí a města začala skomírat – pole nejsou a musí se doplňovat z vesnic „pod lesem“, měšťané odcházejí a celý velkolepý podnik přebudovat tajgu na „civilizovanou krajinu“ končí. A opět se další staletí nic neděje. Les v tajze není tím pravým středověkým lesem, kam se honí prasata na pastvu, vlastně takové „pole naruby“. Je to ona pustina, téměř na nic se nehodící. Pokusy ji kultivovat či alespoň využít jsou průběžné a připomínají vlnky – objeví se, zašumí a zmizí. Po celém lese se objevují milíře, sem tam sklárna, dehtárna či papírna. Lomy a lůmky na pískovec jsou všude, kde se objeví skála. Těžba železa a prý i stříbra, průběžná je snaha civilizovat vodu – Velký rybník Karla IV. – dnešní Máchovo jezero – se podařil, stejně tak o století později Břehyňský rybník a pár desítek dalších vydrželo, ale celkem napočítáme dvě stovky nezdařených či prostě zaniklých vodních děl. Zhruba od renesance začíná znovuobjevení divočiny – pustina se přesouvá z pozadí do popředí, začíná budit zájem. Ale musí být – opět – kultivována. A tajga nabízí najednou možnosti, jak tyto krajinoobrazy vytvářet, budovat Arkádii. Vrstva tzv. komponované barokní krajiny tu má jiný rozměr, kdesi na okraji typologie. Valdštejnsko v jižní části lesa, jakási kolektivní eremitáž Valdštejnů, do kruhu sestavené domky – zámečky, uprostřed fontána a na všechny strany se rozbíhající průseky. Na zákupském panství na severu tajgy stojí pyramida. O něco menší než egyptské, ale srovnatelná s těmi, které budoval výstředník Špork u Lysé nad Labem či „Zelený kníže“ von Pückler-Muskau u lužického Cottbusu. Na vršku pyramidy kamenné štokrlátko s výhledem na rybníček, o kousek dál ve skále vysekaná umělá jeskyně – poustevna. Meditační zahrada, dnes ovšem celá pokrytá lesem. Za celým podnikem tušíme velkovévodkyni Annu Marii Františku Toskánskou. „Stará výsost“ si v Zákupech držela i velbloudy a odtud k pyramidě už není příliš daleko. Ve výčtu kuriozit bychom mohli pokračovat dále a snášet tak další exponáty do kunstkabinetu – zapomenuté skalní pevnosti z téměř zapomenuté „bramborové války“, olbřímí vojenské letiště u Hradčan či luxferové vitráže kostela v Kuřívodech, jedné z mála sakrálních staveb, která zůstala z městečka po dvou desetiletích pobytu spřátelených armád. V tomto okamžiku ale dáme před slovním popisem přednost vizuálnímu sdělení.

 

Věda a umění v pustinách lesních

Jiří Sádlo

Ty lesy jsou od České Lípy k Bakovu a nahoru ke Stráži a Osečné. Chodíme po lese a máme papír a tužku. Občas se na papíře objeví něco z lesa. Fotíme, což je taková dokumentace. Občas vezmeme celou přírodninu. Někdy stačí sama o sobě, jindy je materiálem k dalšímu zpracování. Cílem je ten les nějak zachytit a porozumět mu a skrze to porozumění pochopit sebe sama. Přinejmenším potud je zde shoda mezi uměním a vědou. Dvě blízké metody, spíš metoda jediná. Vědci a umělci většinou spíš hledali, čím se to liší. Pche, věda, to není žádné umění! Pche, umění, to přece není žádná věda. Věda je a má být přísná a objektivní, umění zase svobodné a citlivé. Atd. atd., tuny keců z obou stran. Dva pinglové, jeden se druhého štítí, a přece každý po objednávce jen ukáže přes rameno: U kolegy, prosím! No a pak se tady nemá říkat U Suchánků, že jo. Sem někam patří ten trapas, že artefakt znamená v přírodních vědách poruchu v pozorování, třeba když mikroskopujeme krystal, ale on se tam hloupým omylem vloudí nějaký chuchvalec. To bude asi z pupíku, pane inženýr. Nejde o to, že bychom ten rozdíl umění a vědy popírali. Jenom nám na něm až tak moc nezáleží. Budiž, vědecké přístupy jsou to pro většinu z nás profese a umělecké jsou pak vedlejší produkt té vědy, ale to není zásadní zjištění. Víte, on když je hlad, tak jestli rukou, vidličkou, nožem nebo vším spolu, jen když to jde do pusy. Jestli chcete větší kacířství, tak aspoň za sebe dodám, že dokonce věda není ten jedině správný a pravdivý způsob zobrazení světa. A natož – což je tady v uměleckém prostředí důležitější - natož, aby skýtala mateřský airbag jistoty a pravdy pro roztomilé nevychované hajzlíky, kteří se rozhodli si pořádně zařádit. Amen. A na této pravdě vesele chci umřít, jak řeklo jedno české středověké palivo. Dnes je v těch lesích na severu hnusně jako za časů Markéty Lazarové. Hnusně jako ve střední době kamenné. Hnusně jako za Máchy. Nikdy tam není zásadně lépe. Potácí se ten kraj mezi mokrem rašeliny a vyprahlostí písčin, kyselé sucho se mění v stagnující blata. Nažral jsem se smůly a rojovníku, bude mi blbě. Pak jsem sežral hajného, ale stařec byl tuhý jako podešev. Ich hos uff dr Plauze‚ mám to na prsou, tj. jsem nachlazen, kašlu. Je to tajga a je to jakási věčnost: ona je skoro neměnná po devět tisíciletí, sama se po kouskách ničí a obnovuje, lehá do vody a vstává z ohně. To vše není umělecký příměr, ale fakt. Ani zas ne nutně vědecký, i když jsme ho ve vědě prokázali. Totiž. Že je lev šelma kočkovitá a kocour šelma lvovitá, to taky není pravda vědecká, ani umělecká, stačí se pořádně podívat. To pořádné dívání, to je, oč nám jde a co nám umění spojuje s vědou. Podívat se pod sebe! Tři metry pod louku. To je Moorkunde čili nauka o mokřadech, česky morkunda. Byli jsme tři metry hluboko a dole byla doba ledová. Je to věda nebo báseň nebo instrukce k obrazu? Pondělí 15/9/2008, Pích 1, v Doksích pod kostelem. (v centimetrech) 00-05 tmavá půda z rozložené rašeliny 05-15 tmavohnědá rozložená rašelina 15-30 sypký hrubý písek 30-55 světle hnědá rašelina s kusy dřívek, plstnatá struktura, příměs jílu 55-60 písek 60-85 světle hnědá rašelina 85-100 hrubý písek se železitými skvrnami 100-160 střídá se šedohnědá rašelina a hrubozrnný písek 165-175 kaštanově hnědý organický sediment s kousky dřívek 175-195 narezavěle šedohnědá rašelina s plstnatou strukturou 195-200 přechází v jílovitý světle šedý mírně písčitý plastický sediment 200-210 písek 210-260 jíl s drobnými rezavými skvrnami 260-265 pozvolný přechod 265-280 rašelina s četnými (po 5 cm) tenkými proplástky jílu 280-285 temně hnědá rašelina, rozpadavá, nepříliš plastická 285-300 plastická jílovitá organika našedle hnědá, pod ní asi kmen, takže končíme, dál to nejde. Estetika této oblasti – každá krajina má nějakou specifickou estetiku – spočívá v kontrastu zvláštní pestrosti a jednotného fádně ušlechtilého rámce, do nějž je ta lokální pestrost zasazena jako šperky do sametu klenotnického. Tu pestrost dělají mokřady a rybníky a vrchy z pískovce a čediče. A ojedinělé kytky a zvířata skandinávské a sibiřské provenience. A Němci, Rusové, Češi a trs dalších stejně důstojných etnik v sebe zaklesnutých a prolnutých, jak je pohnuté sudetské dějiny namíchaly. Zjištění z mimoňských kořalen: teprve když slezete na úplné dno, najdete tam skutečnou občanskou společnost, která více dbá, kdo je lump a kdo dobrák, než moc-li je bohat a jakou řečí mluví. Tam dole jsou jenom lidi, žádná etnika. Tu zvláštní pestrost dělá ovšem taky všechno, co tady lidi vytvořili aneb napáchali, od paleolitických kamenných nástrojů po kasárna v Ploužnici. Okna, Doksy, Pecopala, Shnilé louky, Shnilé mosty, Pustý rybník a Kummer am See, což je bída nouze hoře žal strast zármutek soužení bolest. Významově plné. Zármutek na Jezeře. A Tavaliny, Černá Novina a Hamr na Jezeře, Ralsko, taky Hühnerwasser a Weisswasser, Matzhäuser Felder, Die Hirschlahna což Jsou Jelení vrchy, Beim Sandschneider, Tiefen Gruben, Born Kamm, Heuthor, Dörholz, Sauerwiese, die Schattenberge, Tennlösig, Annaheid a Heide Teich. Pancířovo pole u Doks, od středověku obrněné jménem purkrabího. Jestřebí je Habichtstein a Doksy jsou Hirschberg, jestřáb a jelen. Ale Stvolínky jsou Drum, co to je? Buben? Spíš Propust. A Provodín je Mückenhahn, fuj, co to je? Komáří kohout? Otočíš kohoutem a vylezou komáři. Jsou to divná toponyma. Psí kostely jsou Hundkirche, ale to se říkalo Husův kostel, jakoby Huskirchen, a jakoby se chtělo, aby Němci, ta zvěř, nám schválně komolili Hus na Hund. Blbost, samozřejmě. Baronteich a Poselteich, Poselský rybník, ale to má být Poslův rybník… a Woken jsou Okna, tedy nějaké mokré mezery v lese… To je ta pestrost, která je jednak sama o sobě značná, a jednak je úplně odlišná od všeho, co známe odjinud z Čech. Nízká lesní ostřice Carex macroura roste v pár trsech na dvou skalách kolem Mimoně, pak dlouho nic a začíná za Uralem a přes celou Sibiř je v každé březince. Dobře, ale možná zajímavější je ten fádní rámec. Fádní exotika, život je fádně dobrodružný. Bory na pískovcích, jen borovice, trochu smrku, borůvka a brusinka. Občas ještě něco, nezávazně, nepovinně. Cyril Höschl říkal, že informační redundance je nutná kvůli důvěryhodnosti, tak to jsou tyto lesní pustiny důvěryhodné ažaž. Bory jsou na první pohled exotické, co strom a mechový polštář, to individualita, na druhý už jsou jednotvárné, orientace může být složitá, problém bývají rašeliny, které nelze snadno překonat. Naproti tomu jsou ty bory přehledné a velmi dobře průchozí, lze v nich spát téměř kdekoli díky vrstvě mechu, izolující i za velmi chladného počasí, navíc lze snadno najít převisy s navátým listím. Dřevo na oheň lze získat bez námahy všude. V zimě se uplatňuje i porostní mikroklima, v jehličnatých lesích mnohem příznivější, než v holých listnatých porostech. Výhodou je i písčitý podklad, který se nerozbahňuje, ale také rašelina, která sice obuv namočí, ale neulpívá na ní. Brusnice jsou aspoň malém v množství k dispozici po celý rok mimo pozdní jaro (klikva vydrží do března). To vše dělá zvláštní a obecně sdílený, ač sotva objektivizovatelný pocit stálého komfortu a ozvláštnění a z toho plynoucí atraktivity. Podívat se pořádně! Jednou v předjaří ležím v poledne v lese a koukám přes borůvky, a najednou jde kolem Karkulka, ale zelená. Tak deset jedenáct jí mohlo být, celá taková jakoby kučeravá, normálně košíček, akorát že byla celá zelená. I s vláskama. Trvalo to asi pět vteřin, pak zašla do smrkového a asi roklí dolů. Vlk nebyl. Nevím. Vyšel jsem z lesů, krkavec letěl nad Dlouhým vrchem a řekl něco velmi určitým hlasem, znělo to jako „Hra“ latinsky ludus, neb „Cor“, latinsky srdce. Jak může říkat stejným slovem Hra a Cor? Jak jsem teď vylezl z lesů, nerozumím takové jemnosti. Hra? Cor? Navíc jistě, že on kráká jinak.

 

„TAJGA“ PŘEDNÁŠKY

7. 1. 2013 18.00 / Jiří Sádlo, Krajina, kde se nic neděje
7. 1. 2013 19.00 / Petr Meduna, Středověká krajina − něco, co jsme si sestrojili

8. 1. 2013 18.00 / Václav Cílek, Tvary skal

9. 1. 2013 18.00 / Petr Pokorný, Píchání jako metoda aneb Do bahna se zaráží nastavovací vrták, který tahá ven sedimenty

10. 1. 2013 18.00 / Karel Stibral, Odkdy se nám líbí divoké a zpustlé scenérie?

 

 





13.12.2012 18:00 - 26.01.2013

Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.
Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce
Amerického básnika pozvali do Bílého domu, aby jim přečetl svou kontroverzní vykradačskou poezii. Vyfintěn a připraven dělat si věci po svém dospívá ke „skandálnímu“ zjištění, že již nikomu nic nevadí a že místo narážení hlavou do obecných zdí, je lepší stavět vlastní zdi či alespoň zíďky.
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
ArtLeaks
27.07.2014 19:39
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
jinde - poezie
THC Review a zavržená minulost
THC Review a zavržená minulost
Ivan Mečl
My jsme pátá světová strana! Pítr Dragota a Viki Shock, Fragmenty geniality, květen a červen 1997 Viki vlastně přišel, aby mi ukázal kresby a koláže. Jen jako doplněk mi dal k nahlédnutí samizdatové THC Review z konce devadesátých let. Když mne zaujalo, vyděsil se a řekl, že tahle tvorba je uzavřenou kapitolou, ke které se nechce vracet. Kresby z barů, občerstvoven a hospod jsme se ihned…
Číst více...
cena
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
„Mluví-li se v našich dobách o umění, obvykle se mluví o jeho umístění v subjektivitě nebo objektivitě, o tom, jak vyjadřuje život, anebo o tom, jak životu pomáhá. Pomíjí se při tom, že jde o ten zvláštní druh konání v subjektivitě a ten zvláštní druh konání v objektivitě, jež je právě uměním a ničím jiným. Snad se to pokládá za příliš samozřejmé, snad za málo významné. Ale to je právě to…
Číst více...
birthing pains
Kdo se bojí mateřství?
Kdo se bojí mateřství?
Zuzana Štefková
Zmnožení definic „matky“ je zároveň místem zesíleného útlaku a potenciálního osvobození.1 Carol Stabile Psal se rok 2003 a v houštinách lesa Lapák na Kladně postávala u cesty žena v pokročilém stádiu těhotenství. V rámci výstavy Umělci v lese mohli kolemjdoucí zahlédnout záblesk jejího klenutého břicha, které v exhibicionistickém gestu odhalovala speciálně pro ně. Právě tahle performance Lenky…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
tisk na banerovou folii, 250 x 139 cm, 2011 / ze série deseti číslovaných exemlářů signovaných autorem
Více informací...
799,20 EUR

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS NOVÁ PERLA
Kyjov 36-37, 407 47 Krásná Lípa
 

Galerie, knihkupectví a kavárna
otevřena od středy do neděle
od 11:00 do 22:00

a na objednávku emailem shop@divus.cz
nebo telefonicky na čísle +420 606 606 425


Divus Perla
Gábina Náhlíková, gabina@divus.cz, +420 604 254 994


Nakladatelství Divus
Ivan Mečl, ivan@divus.cz, +420 602 269 888


Tiskárna, grafické a předtiskové studio Divus
studio@divus.cz


Časopis Umělec
Palo Fabuš, umelec@divus.cz

 

Kavárna a knihkupectví Perla
Hana Turynová, shop@divus.cz, +420 606 606 425

DIVUS LONDÝN
Arch 8, Resolution Way, Deptford
London SE8 4NT, Velká Británie

news@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082


 

DIVUS BERLÍN
berlin@divus.cz
 

DIVUS VÍDEŇ
wien@divus.cz
 

DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz
 

DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz

DIVUS MOSKVA A MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus Stavíme pro tebe Národní galerii! Pojď do Kyjova u Krásné Lípy č.37.