Časopis Umělec 2011/1 >> Umida Achmedova — obžalovaná Přehled všech čísel
Umida Achmedova — obžalovaná
Časopis Umělec
Ročník 2011, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Umida Achmedova — obžalovaná

Časopis Umělec 2011/1

01.01.2011

Alexey Ulko | in transition | en cs de ru

Nedostatek fantazie nejvyšších představitelů Sovětského svazu, kteří ve 20. a 30. letech prováděli národnostní a územní parcelaci středoasijských republik, vzal za své v průběhu překvapivého navrácení nezávislosti. V roce 1991 se tak na mapě oblasti objevilo pět nových „aktérů“: Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Turkmenistán a Uzbekistán, které od sebe umí s jistotou rozlišit jen jejich obyvatelé a mezinárodní badatelé. Na jedné straně vedla tato situace k aktivnímu hledání vnitřní identity a tím i k postupné diferenciaci typických znaků jednotlivých států — Kyrgyzstán se profiloval jako liberální stát, ale je neustále zmítán vnitřními rozbroji, Turkmenistán jako země pohroužená do absolutní neutrality a groteskní sebeizolace, Uzbekistán si naopak nejvíce ze všech zachoval stabilitu připomínající sovětské zřízení. Na druhé straně jsou tyto státy nesmírně citlivé na mínění, které o nich má okolní svět. Výborně to dokazuje reakce na film Borat, který se Kazachstánu a jeho obyvatelům vysmívá. Kazaši prokázali opravdu málo sebeironie, když i místní Ministerstvo zahraničí vydalo proti filmu protestní nótu, ačkoliv právě díky němu se mnohonásobně zvýšil počet turistů cestujících do této země. Oba tyto faktory mají bezprostřední vliv na naše téma, ale o tom později.
Středoasijské republiky spoléhající na zkušenosti a styl sovětské státnosti, však odmítly najít ve své minulosti jakoukoli pospolitost. Vakuum, které zde nastalo po sovětské ideologii, rychle vyplnily různorodé, zpravidla eklektické „národnostní ideologie“, „národní mentality“ a tradice. Důležitým, ne-li přímo zásadním a určujícím faktorem všech těchto procesů, se stal jejich ahistorismus. Skutečně, ve státě, který náhle vytvořil „dokonalé zřízení“ odpovídající staletým tužbám národa, není místo pro opravdový historický vývoj — takový stát může mít jen výsledky a úspěchy. V souladu s tím je návrat do minulosti prakticky totéž co mytologie — neexistuje už pojem „Turk“ pouze „Turkmen“, počátky kazašského státu sahají až do druhého tisíciletí před naším letopočtem a tádžická árijská dynastie Samanidů vládla v desátém století dokonce císařství. Místo, které patřilo historii, najednou obsadil amorfní a vratký pojem „svatá národní tradice“.
Naprosto jasně to dokazuje, co má určující vliv na tvůrčí práci ve státech střední Asie, částečně slabší v zemích s kočovnou tradicí a silnější v zemích, jež vznikly na základě různých forem usedlého života. Po sovětském zřízení se zachovalo „oficiální“ umění, které oslavuje a mytologizuje postavy z minulosti (Köroğlu, Timur, Samani) i současnosti („Vůdce národa“ prezident Nazarbajev, „Otec všech Turkmenů“ Nijazov). Poněkud stranou, ale přitom stále v proudu oficiální politiky, se nachází obrovské množství vzájemně téměř neodlišitelných děl, jež opěvují krásy národních obřadů, svátků a života. Další hledají uznání na neméně mýtickém „Západě“ a snaží se co nejpřesněji vyjádřit tutéž „národní povahu“ pomocí instalací, koláží a konceptů, které během posledních desetiletí pravidelně plní galerie po celém světě. To samozřejmě neznamená, že se tu nenajdou umělci zabývající se opravdu do hloubky otázkami vlastního tvůrčího hledání. Tito umělci jednoduše riskují, že se jim nepodaří zapadnout do existujícího, nutno podotknout, že ne příliš působivého, tvůrčího rámce, což jim za současné politické a ideologické situace může způsobit značné komplikace.
Vše, co bylo řečeno, platí v plné míře o Uzbekistánu — zemi, která vyrostla na křižovatce cest Hedvábné stezky a která dokázala nasát kulturu a tradice mnoha národů s jejich úspěchy i problémy. Nejen že se po umělci nechce, aby zachytil otevřený a čestný obraz vícerozměrné reality v současném Uzbekistánu, ale bohužel ho za to může čekat i trest. Právě to pocítila na vlastní kůži známá fotografka a dokumentaristka Umida Achmedová. Tato absolventka univerzity VGIK (Všeruská státní univerzita kinematografie S. A. Gerasimova v Moskvě), první uzbecká kameramanka a účastnice a kurátorka mnoha mezinárodních projektů, byla rozhodnutím taškentského trestního soudu 10. února 2010, opět jako první žena v historii země, odsouzena podle paragrafu 139/3g (pomluva) a paragrafu 140/2 (urážka). Ačkoliv ji stejný soud vzápětí omilostnil, žádný z dalších pokusů o odvolání nevedl ke zrušení rozsudku.
Formálně byla odsouzena za spolupráci na genderových programech podporovaných švýcarským velvyslanectvím, jež následně vydalo fotoalbum Ženy a muži od svítání do západu Slunce a zveřejnilo film Břemeno panenství, který Achmedová natočila se svým manželem Olegem Karpovem. Během sledování těchto programů zaujaly uzbeckou státní informační službu materiály, které mohly být urážlivé vůči mentalitě a hodnotám uzbeckého národa a které měly očerňovat jeho dobré jméno. Mezi tyto materiály patřil i film a fotoalbum, jež vytvořila Achmedová. Byla vytvořena speciální expertní komise, která označilo činnost Umidy Achmedové za trestný čin.
Není nutné na tomto místě dopodrobna popisovat průběh procesu s Achmedovou, mimo jiné i proto, že se vlastně o žádný „proces“ v pravém slova smyslu nejednalo — zřejmá absurdita a neprůkaznost obvinění nezabránila soudu v tom, aby v této věci několikrát nezasedl a nevynesl od začátku očekávaný rozsudek. Úroveň a charakter argumentace žaloby nejlépe dokládá text vědeckého posudku, který hodnotí některé z fotografií:
„V albu Ženy a muži od svítání do západu Slunce (...) se nachází 111 fotografií Umidy Achmedové. Devadesát procent z nich bylo pořízeno v odlehlých a zaostalých osadách s cílem ukázat těžký tamní život. (...) Umida Achmedová zobrazuje naše národní obřady v temných barvách. Například plačící dívka, která se loučí s otcem a žádá jeho požehnání. Jinde jsou zachyceny ruce nevěsty, která velmi nejistě stojí vedle ženicha, z něhož vidíme jen pěst. Na první pohled se obě tyto fotografie zdají obyčejné, ale takovými obrázky chce fotografka ukázat, že dívka tím, že se provdala, zcela ztratila svou svobodu a při loučení s otcem proto pláče. V Evropě nevěsty při svatbách nepláčou, (...) proto si může západní člověk, když uvidí takové fotografie, pomyslet, že se dívky v Uzbekistánu vdávají nedobrovolně a právě kvůli tomu pláčou. (...) Objektiv Umidy Achmedové nezachycuje krásná místa, moderní budovy a vzkvétající osady. Místo toho sleduje ženu v telefonní budce, která čeká na klienty, ženu s mokrou hlavou prodávající koberce a zadumanou květinářku hledící přímo do objektivu. (...) Ženy se na jejích fotografiích buď starají o dům nebo těžce pracují, zatímco muži sledují kohoutí zápasy, hodují nebo se jinak baví. (...) Jednoduše řečeno, je tam místní život zachycen velmi odpudivě. (...) Toto dílo neodpovídá estetickým nárokům a je třeba zabránit jeho šíření mezi obyvatelstvem.“
Základním rysem obvinění vznesených proti Umidě Achmedové nebyla jejich naprostá právní nepodloženost, ale jejich absurdita, která postupně působila až groteskně. Na námitku obhajoby, že pomluva a urážka jsou podle uzbeckého práva trestné jen v případě, že jsou namířeny proti konkrétní osobě, odpověděla obžaloba, že celý uzbecký národ tvoří konkrétní osoby a právě proto je tato urážka a pomluva namířena proti každému občanovi Uzbekistánu.
Stejně neodůvodněnou a paranoidní se ukázala obava z „chybného úsudku Západu“, která se zakládala na nedůvěře „expertů“ ve schopnosti evropských turistů udělat si na věc vlastní názor a pochopit, že opravdu ne všechen uzbecký život se odehrává na pozadí taškentských fontán a módních butiků. Je pozoruhodné, že reálné mínění stovek lidí z celého světa, kteří vyjadřovali své rozhořčení nad trestním stíháním Umidy Achmedové a označili její tvorbu za pravdivou a veskrze prodchnutou opravdovou láskou k vlastní zemi, obžalobu vůbec nezajímalo. Podle slov jednoho ze zahraničních diplomatů žijících v Uzbekistánu, „proces s Achmedovou názorně předvedl celému světu, jak zbytečné je úsilí vedení státu představit Uzbekistán jako demokraticky se rozvíjející zemi. Je velice těžké určit, nakolik tato fraška uškodila renomé mladé republiky.“
Na závěr chci dodat, že podle našeho názoru není na celém „případu Achmedová“ nejhorší porušení práva na svobodu tvorby ani nepodložené obvinění, ale to, že byl za pomluvu a urážku souzen umělec, který se soucitem poukazoval na dobře známé, i když často zamlčované aspekty života svého národa. Fotografie a filmy Umidy Achmedové nepodaly světu žádné dosud neslýchané svědectví o hrozném postavení uzbeckého národa a jeho krutých obřadech. Jejich síla je právě v tom, že se jim jednoduchými a výraznými uměleckými prostředky podařilo hodit rukavici pomalu se rozrůstajícím amorfním a lživým mýtům o „nacionální ideologii“. Ahmedovová se odmítla podřídit ahistorické doktríně o neměnnosti a posvátnosti „národních tradic“, poukázala na fakta z reálného života Uzbeků v celé jejich šíři a nechala vyniknout jejich rozpor s ideou „svaté duše národa“, která, jak jsme všichni předpokládali, zanikla navždy v roce 1945.




Z ruštiny přeložila Anna Černá.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce
Amerického básnika pozvali do Bílého domu, aby jim přečetl svou kontroverzní vykradačskou poezii. Vyfintěn a připraven dělat si věci po svém dospívá ke „skandálnímu“ zjištění, že již nikomu nic nevadí a že místo narážení hlavou do obecných zdí, je lepší stavět vlastní zdi či alespoň zíďky.
04.02.2020 10:17
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
jinde - poezie
THC Review a zavržená minulost
THC Review a zavržená minulost
Ivan Mečl
My jsme pátá světová strana! Pítr Dragota a Viki Shock, Fragmenty geniality, květen a červen 1997 Viki vlastně přišel, aby mi ukázal kresby a koláže. Jen jako doplněk mi dal k nahlédnutí samizdatové THC Review z konce devadesátých let. Když mne zaujalo, vyděsil se a řekl, že tahle tvorba je uzavřenou kapitolou, ke které se nechce vracet. Kresby z barů, občerstvoven a hospod jsme se ihned…
Číst více...
cena
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
„Mluví-li se v našich dobách o umění, obvykle se mluví o jeho umístění v subjektivitě nebo objektivitě, o tom, jak vyjadřuje život, anebo o tom, jak životu pomáhá. Pomíjí se při tom, že jde o ten zvláštní druh konání v subjektivitě a ten zvláštní druh konání v objektivitě, jež je právě uměním a ničím jiným. Snad se to pokládá za příliš samozřejmé, snad za málo významné. Ale to je právě to…
Číst více...
birthing pains
Kdo se bojí mateřství?
Kdo se bojí mateřství?
Zuzana Štefková
Zmnožení definic „matky“ je zároveň místem zesíleného útlaku a potenciálního osvobození.1 Carol Stabile Psal se rok 2003 a v houštinách lesa Lapák na Kladně postávala u cesty žena v pokročilém stádiu těhotenství. V rámci výstavy Umělci v lese mohli kolemjdoucí zahlédnout záblesk jejího klenutého břicha, které v exhibicionistickém gestu odhalovala speciálně pro ně. Právě tahle performance Lenky…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
1997, 50.8 x 76.2 cm, Painting on Card
Více informací...
2 226 EUR
2 479 USD
Další kniha Martina Zeta sestavená ze zápisů životních událostí, komentářů, dokumentů a fotografií ze soukromých i veřejných...
Více informací...
15 EUR
17 USD
2000, 35.5 x 43 cm (1 Page Only), Pen & Ink Comic
Více informací...
390 EUR
434 USD

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS LONDON

 

SKLAD
Arch 8, Resolution Way, Deptford

London SE8 4NT, Spojené Království
Otevřeno na objednávku.

 

KANCELÁŘ
7 West Street, Hastings
East Sussex, TN34 3AN
, Spojené Království
Open on appointment
 

Ivan Mečl
ivan@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082

DIVUS
NOVA PERLA
Kyjov 37, 407 47 Krásná Lípa
Česká Republika

divus@divus.cz
420 222 264 830, +420 602 269 888

Otevřeno denně od 10:00 do 18:00
a na objednávku.

 

DIVUS BERLIN
Potsdamer Str. 161, 10783 Berlin, Germany

berlin@divus.cz, +49 (0) 1512 9088 150
Otevřeno na objednávku.

 

DIVUS VÍDEŇ 
wien@divus.cz
DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz
DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz
DIVUS MOSKVA & MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus 23.05.-17.06.2017 STU MEAD & MIKE DIANA IN PARIS