Časopis Umělec 2001/2 >> Jiné bienále Přehled všech čísel
Jiné bienále
Časopis Umělec
Ročník 2001, 2
6,50 EUR
8 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Jiné bienále

Časopis Umělec 2001/2

01.02.2001

Robert Rigney | biennale | en cs

Všichni jsme jedna velká, šťastná a veselá globální rodina a pokud ne, alespoň bychom měli být. Takové je poselství letošního Berlínského bienále, které pod oficiálním heslem “Zájem, angažovanost, propojení” představuje v Postfuhramt na Oranienburgerstrasse, Kunst-Werke na Auguststrasse a stanici Bogen ve Friedrichshainu práce více než 49 umělců z 31 zemí. Bienále nabízí všechno možné od thajské masáže po indonézskou kuchyni servírovanou s pořádnou porcí počítačového žargonu a odkazy na “hegemonii” a “jinakost”. V konečném důsledku má tak hřejivé a miloučké poselství bienále v Berlíně podezřele blízko k reklamní kampani United Colors of Benetton. “Jsme jeden svět”, říká Saskia Bos.
Saskia Bos, 48, ředitelka nadace De Appel v Amsterdamu a kurátorka letošního vychvalovaného berlínského uměleckého spektáklu ví, že propagování ideologicky korektního, hodného umění je riskantním podnikem. “Je tu riziko, že vám z toho vyjde něco bezstarostného, představa jednoho velkého šťastného světa, a to by bylo smrtelné,” říká během posezení v kavárně od Dana Grahama na dvoře Kunst-Werke s výhledem na citát od Waltera Benjamina (“Lze říci, že dílo, které prezentuje korektní politické tendence nemusí vykazovat žádné další vlastnosti.”) a na nerezovou klouzačku Carstena Höllera, pozůstatek minulého bienále z roku 1997. “Stejně,” říká Bos, “jsme koneckonců jeden svět, jsme všichni propojeni, takže se družme a užívejme si.”
Saskia Bos sešla ze svého dočasného působiště v Kunst-Werke, aby po miliónté vysvětlila, jak se letošní Berlínské bienále liší od toho předešlého, a co je vůbec jeho cílem v době, kdy podobnou akci pořádá snad každé velkoměsto na světě. Ale ještě než se pustila do vysvětlování, co letošní bienále znamená, chtěla Saskia Bos pohovořit o tom, co není.
“Zajímá nás já, ale ne v jakémsi sebeuspokojivém smyslu, nikoli jako niterní emoce, nikoli jako umění, které odkazuje k sobě samému,” vysvětluje. “Nezajímá nás žargon, tady nenajdete hermetický umělecký jazyk. Nezajímá mě ani umění, které se snaží šokovat. Zajímá mě umění, které se zaměřuje na ‘jiné‘, umění, které se vztahuje k jiným kulturám. Konfrontace. Závazek. Propojenost. Nové poselství pro nové tisíciletí.”
Bos říká, že Berlínské bienále uspořádala proto, aby napomohla šířit Weltoffenheit (otevřenost světu), “ale nikoli politicky korektním způsobem”. Jejím záměrem, který doufá, že se jí podařilo prezentovat, je umění přímo oslovující diváka tváří v tvář, jeden na jednoho. Umění, jež nevyužívá pouze metafor, ale jde vstříc divákovi a uvádí jej do nových vztahů. Umění, které se snaží navázat přímý kontakt s jednotlivými diváky.
Prakticky to na Berlínském bienále znamená, že Surasi Kusolwong návštěvníky zve na uvolňující thajskou masáž. Navin Rawanchaikil podává specialitu indonézské kuchyně — sarongy. Jinde skupina sociálně cítících umělců z Dánska, Superflex, zřídila dočasnou mediální laboratoř, která navazuje vztahy s prozápadní mládeží v bývalé Jugoslávii a propaguje kulturní dialog a balkánskou DJ kulturu. Dan Peterman a 61st Street Bottle Cap Pasta Company zdarma a ve jménu mezinárodní solidarity podávají špagety. Všechno je, jak má být. Po příjemné masáži a uchutnávce dobrých těstovin Dana Petermana ale člověk postává na dvoře Kunst-Werke s otázkou, jestli ten prodavač sendvičů ze středního východu je jen chlápek, který se snaží přivydělat nějakou tu marku, nebo umělec nabízející to, co Charles Esche v katalogu bienále označuje jako “reálně existující” model “volné výměny v rámci kulturního experimentování”.
Jak Escheho esej ukazuje, za veškerou tou proklamovanou jednoduchostí a přímočarostí letošního bienále se schovává značná dávka pseudointelektuálního nánosu. Když na to přijde, představují mnohé práce v podstatě roztomilý trik. Skutečně, tak jako Esche, v thajské masáži vidíme “prostor pro otevřené zkoumání ekonomických a sociálních hodnot”? Esche píše, že Berlínské bienále zaujímá místo, které je nedotčené tržními mechanismy, kde “jiné modely lidského snažení existují v rámci platného ekonomického paradigmatu” a kde “vizuální kultura” nabízí alternativu kapitalismu. To je v nejlepším případě zbožné přání, protože umění na bienále s kapitalismem udržuje poměrně přátelské vztahy. Například Muntean a Rosenblum z Vídně, kteří jednu místnost v Postfuhramt vyvedli v podobě interiéru fast-food restaurace, kterou zdobí fotografie módně oblečených mladých lidí, sedících ve skutečném McDonaldu. Ti zase buď shlížejí na diváka nebo jsou zaneprázdněni pojídáním Big Maca pod idealizovanými obrazy “pretty vacant” teenagerů, kteří pózují jako v módních časopisech a mají na sobě dobře známé značky a současné módní doplňky. Rosenblum říká, že ji tyto postavy fascinují, “ne kvůli tomu, že jsou to mladí
a krásní lidé, ale protože to jsou lidé bez identity.” Jinými slovy ideální a idealizovaní spotřebitelé. Divák je také vyzván, aby se tohoto kouzelného McSvěta zúčastnil tím, že si oblékne uniformu úklidové čety ve stylu McDonald‘s a s mopem zapózoval před objektivem.
A pak tu ve foyer Postfuhramt máme instalaci Patricie Piccinini nazvanou Truck Babies (Miminka náklaďáků). Sestává ze dvou miniaturních nákladních vozů — jeden je natřen na růžovo, druhý na světle modro. Piccinini píše, že ji inspiroval výlet po amerických dálnicích, kde ji zarazil nedostatek divoké zvěře, a tak jedinou “skutečnou divou zvěří” byly náklaďáky supící po silnici. To ji přivedlo k otázce “a kde jsou miminka náklaďáků?” a následně motivovalo k tomu, aby vytvořila dvě sochy, zpochybňující “statut ‘přírody’”. Poté se ocitla v Tokiu, kde oslovila dvojici dívek ko-garu, japonských nákupních stíhaček, jež ji fascinovaly tím, že “si uvědomovaly pomíjivost”, a tím, jak “berou za své nové technologie a nové myšlenky”. Ukázala jim obrázky Truck Babies a zeptala se, co by jim poradily do života. Jejich odpovědi pak natočila na videokazetu, kterou teď v Postfuhramt společně se sochami prezentuje. Celé toto poněkud absurdní počínání, píše, bylo koncipováno jako průzkum lidského pohledu na svět přírody, “což pro mě představuje politickou otázku, ukotvenou v prožívané zkušenosti. Zajímá mě, co dnes příroda znamená, jak se změnilo naše chápání přírody”. Piccininiovou dále “fascinuje rozmanitost, složitost a svůdnost konzumu. Beru na vědomí jeho provinění, ale nemůžu ho nemilovat”.
Křečovitost prací Muteana/Rosenblumové a Piccininiové představují snahu vizualizovat předem formulované hypotézy. Navíc v nich není nic, co by naznačovalo jakýkoli kritický odstup od konzumní společnosti. Ale kdo říká, že by nějaký měly mít? Proč by měl umělec být nade vším se rozprostírající morální silou? “Umělec vynalézá nové způsoby plavání,” píše v katalogu Berlínského bienále teoretik Nicolas Bourriaud. Jinými slovy jde o nový způsob, jak jít s proudem; nový, přesvědčivě sexy způsob, jak konzumovat. Snad je to nová role současného umění prezentovaného na přehlídkách, jako je Berlínské bienále: nabídnout kostku cukru na hořké ekonomické kapky globalizace.
Tato myšlenka by organizátory Berlínského bienále přirozeně otřásla. Nedej bože, aby byl umělec považován za někoho, kdo stvrzuje etablované hodnoty. Každý se rád považuje za subverzivního
a avantgardního. Proto také přišli s takovými termíny, jako je “angažovaná autonomie” (Escher), jimiž popisují zde představované umělecké pozice, sestávající v podstatě z pohodlných způsobů, jak být konformní a zároveň rebelovat. V soukromí olíznout ruku, která vás krmí, zatímco na veřejnosti kvůli divákům uvyklým mýtu rebelantské avantgardy předstírat, že koušete. Nakonec to všechno spěje k tyjátru, fantazírování a sebeklamům. Sázka na Berlínské bienále má hodně nízký kurz. Člověk ani nehraje za skutečné peníze. Abychom citovali nedaleké graffiti, je to “měký odpor”, který není vůbec žádným odporem.

Přeložil Vladan Šír

Markus Muntean, Adi Rosenblum, Where Else, 2000, foto Jens Liebchen, archiv Georg Kargl
Všichni jsme jedna velká, šťastná a veselá globální rodina a pokud ne, alespoň bychom měli být. Takové je poselství letošního Berlínského bienále, které pod oficiálním heslem “Zájem, angažovanost, propojení” představuje v Postfuhramt na Oranienburgerstrasse, Kunst-Werke na Auguststrasse a stanici Bogen ve Friedrichshainu práce více než 49 umělců z 31 zemí. Bienále nabízí všechno možné od thajské masáže po indonézskou kuchyni servírovanou s pořádnou porcí počítačového žargonu a odkazy na “hegemonii” a “jinakost”. V konečném důsledku má tak hřejivé a miloučké poselství bienále v Berlíně podezřele blízko k reklamní kampani United Colors of Benetton. “Jsme jeden svět”, říká Saskia Bos.
Saskia Bos, 48, ředitelka nadace De Appel v Amsterdamu a kurátorka letošního vychvalovaného berlínského uměleckého spektáklu ví, že propagování ideologicky korektního, hodného umění je riskantním podnikem. “Je tu riziko, že vám z toho vyjde něco bezstarostného, představa jednoho velkého šťastného světa, a to by bylo smrtelné,” říká během posezení v kavárně od Dana Grahama na dvoře Kunst-Werke s výhledem na citát od Waltera Benjamina (“Lze říci, že dílo, které prezentuje korektní politické tendence nemusí vykazovat žádné další vlastnosti.”) a na nerezovou klouzačku Carstena Höllera, pozůstatek minulého bienále z roku 1997. “Stejně,” říká Bos, “jsme koneckonců jeden svět, jsme všichni propojeni, takže se družme a užívejme si.”
Saskia Bos sešla ze svého dočasného působiště v Kunst-Werke, aby po miliónté vysvětlila, jak se letošní Berlínské bienále liší od toho předešlého, a co je vůbec jeho cílem v době, kdy podobnou akci pořádá snad každé velkoměsto na světě. Ale ještě než se pustila do vysvětlování, co letošní bienále znamená, chtěla Saskia Bos pohovořit o tom, co není.
“Zajímá nás já, ale ne v jakémsi sebeuspokojivém smyslu, nikoli jako niterní emoce, nikoli jako umění, které odkazuje k sobě samému,” vysvětluje. “Nezajímá nás žargon, tady nenajdete hermetický umělecký jazyk. Nezajímá mě ani umění, které se snaží šokovat. Zajímá mě umění, které se zaměřuje na ‘jiné‘, umění, které se vztahuje k jiným kulturám. Konfrontace. Závazek. Propojenost. Nové poselství pro nové tisíciletí.”
Bos říká, že Berlínské bienále uspořádala proto, aby napomohla šířit Weltoffenheit (otevřenost světu), “ale nikoli politicky korektním způsobem”. Jejím záměrem, který doufá, že se jí podařilo prezentovat, je umění přímo oslovující diváka tváří v tvář, jeden na jednoho. Umění, jež nevyužívá pouze metafor, ale jde vstříc divákovi a uvádí jej do nových vztahů. Umění, které se snaží navázat přímý kontakt s jednotlivými diváky.
Prakticky to na Berlínském bienále znamená, že Surasi Kusolwong návštěvníky zve na uvolňující thajskou masáž. Navin Rawanchaikil podává specialitu indonézské kuchyně — sarongy. Jinde skupina sociálně cítících umělců z Dánska, Superflex, zřídila dočasnou mediální laboratoř, která navazuje vztahy s prozápadní mládeží v bývalé Jugoslávii a propaguje kulturní dialog a balkánskou DJ kulturu. Dan Peterman a 61st Street Bottle Cap Pasta Company zdarma a ve jménu mezinárodní solidarity podávají špagety. Všechno je, jak má být. Po příjemné masáži a uchutnávce dobrých těstovin Dana Petermana ale člověk postává na dvoře Kunst-Werke s otázkou, jestli ten prodavač sendvičů ze středního východu je jen chlápek, který se snaží přivydělat nějakou tu marku, nebo umělec nabízející to, co Charles Esche v katalogu bienále označuje jako “reálně existující” model “volné výměny v rámci kulturního experimentování”.
Jak Escheho esej ukazuje, za veškerou tou proklamovanou jednoduchostí a přímočarostí letošního bienále se schovává značná dávka pseudointelektuálního nánosu. Když na to přijde, představují mnohé práce v podstatě roztomilý trik. Skutečně, tak jako Esche, v thajské masáži vidíme “prostor pro otevřené zkoumání ekonomických a sociálních hodnot”? Esche píše, že Berlínské bienále zaujímá místo, které je nedotčené tržními mechanismy, kde “jiné modely lidského snažení existují v rámci platného ekonomického paradigmatu” a kde “vizuální kultura” nabízí alternativu kapitalismu. To je v nejlepším případě zbožné přání, protože umění na bienále s kapitalismem udržuje poměrně přátelské vztahy. Například Muntean a Rosenblum z Vídně, kteří jednu místnost v Postfuhramt vyvedli v podobě interiéru fast-food restaurace, kterou zdobí fotografie módně oblečených mladých lidí, sedících ve skutečném McDonaldu. Ti zase buď shlížejí na diváka nebo jsou zaneprázdněni pojídáním Big Maca pod idealizovanými obrazy “pretty vacant” teenagerů, kteří pózují jako v módních časopisech a mají na sobě dobře známé značky a současné módní doplňky. Rosenblum říká, že ji tyto postavy fascinují, “ne kvůli tomu, že jsou to mladí
a krásní lidé, ale protože to jsou lidé bez identity.” Jinými slovy ideální a idealizovaní spotřebitelé. Divák je také vyzván, aby se tohoto kouzelného McSvěta zúčastnil tím, že si oblékne uniformu úklidové čety ve stylu McDonald‘s a s mopem zapózoval před objektivem.
A pak tu ve foyer Postfuhramt máme instalaci Patricie Piccinini nazvanou Truck Babies (Miminka náklaďáků). Sestává ze dvou miniaturních nákladních vozů — jeden je natřen na růžovo, druhý na světle modro. Piccinini píše, že ji inspiroval výlet po amerických dálnicích, kde ji zarazil nedostatek divoké zvěře, a tak jedinou “skutečnou divou zvěří” byly náklaďáky supící po silnici. To ji přivedlo k otázce “a kde jsou miminka náklaďáků?” a následně motivovalo k tomu, aby vytvořila dvě sochy, zpochybňující “statut ‘přírody’”. Poté se ocitla v Tokiu, kde oslovila dvojici dívek ko-garu, japonských nákupních stíhaček, jež ji fascinovaly tím, že “si uvědomovaly pomíjivost”, a tím, jak “berou za své nové technologie a nové myšlenky”. Ukázala jim obrázky Truck Babies a zeptala se, co by jim poradily do života. Jejich odpovědi pak natočila na videokazetu, kterou teď v Postfuhramt společně se sochami prezentuje. Celé toto poněkud absurdní počínání, píše, bylo koncipováno jako průzkum lidského pohledu na svět přírody, “což pro mě představuje politickou otázku, ukotvenou v prožívané zkušenosti. Zajímá mě, co dnes příroda znamená, jak se změnilo naše chápání přírody”. Piccininiovou dále “fascinuje rozmanitost, složitost a svůdnost konzumu. Beru na vědomí jeho provinění, ale nemůžu ho nemilovat”.
Křečovitost prací Muteana/Rosenblumové a Piccininiové představují snahu vizualizovat předem formulované hypotézy. Navíc v nich není nic, co by naznačovalo jakýkoli kritický odstup od konzumní společnosti. Ale kdo říká, že by nějaký měly mít? Proč by měl umělec být nade vším se rozprostírající morální silou? “Umělec vynalézá nové způsoby plavání,” píše v katalogu Berlínského bienále teoretik Nicolas Bourriaud. Jinými slovy jde o nový způsob, jak jít s proudem; nový, přesvědčivě sexy způsob, jak konzumovat. Snad je to nová role současného umění prezentovaného na přehlídkách, jako je Berlínské bienále: nabídnout kostku cukru na hořké ekonomické kapky globalizace.
Tato myšlenka by organizátory Berlínského bienále přirozeně otřásla. Nedej bože, aby byl umělec považován za někoho, kdo stvrzuje etablované hodnoty. Každý se rád považuje za subverzivního
a avantgardního. Proto také přišli s takovými termíny, jako je “angažovaná autonomie” (Escher), jimiž popisují zde představované umělecké pozice, sestávající v podstatě z pohodlných způsobů, jak být konformní a zároveň rebelovat. V soukromí olíznout ruku, která vás krmí, zatímco na veřejnosti kvůli divákům uvyklým mýtu rebelantské avantgardy předstírat, že koušete. Nakonec to všechno spěje k tyjátru, fantazírování a sebeklamům. Sázka na Berlínské bienále má hodně nízký kurz. Člověk ani nehraje za skutečné peníze. Abychom citovali nedaleké graffiti, je to “měký odpor”, který není vůbec žádným odporem.

Přeložil Vladan Šír




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.
04.02.2020 10:17
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
austrálie
Tomatová omáčka na vepřové Moo Shoo
Charlie Citron
Číst více...
reportáž
Litevská jízda
Litevská jízda
Arunase Gudaitas
Aš menininkas – Aš save myliu Vincent van Gogh v jednom z dopisů bratrovi označil kavárnu za místo, kde člověk může lehce zešílet. Kavárna Centra současného umění (CAC) v litevském Vilniusu je takovým místem. Důvěrní znalci místních poměrů ji označují za “velmi bohémskou”, a skutečně na rozdíl od tradičně sterilních a předražených muzeálních občerstvení se atmosféra v kavárně CAC zdá navýsost…
Číst více...
reportáž
Ve stínu hrdinů
Ve stínu hrdinů
Alena Boika
Když jsem před někým řekla, že mám letět do Biškeku na Druhou mezinárodní výstavu současného umění, první otázka zněla „A kde to je?“ Vysvětlila jsem, že Biškek je hlavní město Kyrgyzstánu, načež se obličej naproti mně protáhl a já jsem musela doplnit, že to je ve Střední Asii v horách u jezera Issyk-Kul. Druhá otázka pak byla „Tam se něco děje?“ Tak se ale mohli ptát pouze lidé neznalí, neboť…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
cyklus kreseb s verši a slovními hříčkami, , Petr Marek je hudebník a posedlý kreslením. Přesto že žije již mnoho let v...
Více informací...
10,06 EUR
12 USD
2010, 32.5 x 43 cm, Pen & Ink Drawing
Více informací...
672 EUR
809 USD
From series of rare photographs never released before year 2012. Signed and numbered Edition. Photography on 1cm high white...
Více informací...
220 EUR
265 USD
2006, 34 x 35.5cm, Pen & Ink Drawing
Více informací...
446,40 EUR
538 USD

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS LONDON

 

SKLAD
Arch 8, Resolution Way, Deptford

London SE8 4NT, Spojené Království
Otevřeno na objednávku.

 

KANCELÁŘ
7 West Street, Hastings
East Sussex, TN34 3AN
, Spojené Království
Open on appointment
 

Ivan Mečl
ivan@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082

DIVUS
NOVA PERLA
Kyjov 37, 407 47 Krásná Lípa
Česká Republika

divus@divus.cz
420 222 264 830, +420 602 269 888

Otevřeno denně od 10:00 do 18:00
a na objednávku.

 

DIVUS BERLIN
Potsdamer Str. 161, 10783 Berlin, Germany

berlin@divus.cz, +49 (0) 1512 9088 150
Otevřeno na objednávku.

 

DIVUS VÍDEŇ 
wien@divus.cz
DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz
DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz
DIVUS MOSKVA & MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus 23.05.-17.06.2017 STU MEAD & MIKE DIANA IN PARIS