Časopis Umělec 2011/2 >> Debsův sen Přehled všech čísel
Debsův sen
Časopis Umělec
Ročník 2011, 2
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Debsův sen

Časopis Umělec 2011/2

01.02.2011

Jack London | The End of the Western Concept | en cs de

Probudil jsem se o hodinu dříve než obvykle. Už to samo o sobě bylo pozoruhodné; ležel jsem úplně probuzený a přemýšlel jsem o tom. Něco se se mnou dělo, něco neklapalo – jen jsem nevěděl co. Pociťoval jsem úzkost z předtuchy čehosi strašlivého, co se již stalo nebo co se právě mělo stát. Ale co to mohlo být? Snažil jsem se zorientovat. Vzpomněl jsem si, že v době velkého zemětřesení v roce 1906 mnozí lidé prohlašovali, že se probudili několik okamžiků před prvním otřesem a že v těchto chvílích zažili zvláštní pocity strachu. Bylo snad San Francisco opět postiženo zemětřesením?
Ležel jsem snad minutu ve strnulém očekávání, ale netřásly se ani zdi, ani se nesesouvalo a netrhalo padající zdivo. Vše bylo zcela klidné. To bylo právě to! Právě tohle ticho! Nebylo divu, že jsem byl rozrušen. Hučení rušného života velkoměsta náhle ustalo. Vozy městské dráhy jezdily ulicí v tuto denní dobu v tříminutových přestávkách: ale v příštích deseti minutách neprojel ani jeden vůz. Vypukla snad znenadání stávka v městské dopravě? Nebo se stala nějaká nehoda, při níž selhal proud? Ale ne; ticho bylo tak hluboké, že jsem neslyšel ani rachocení ani skřípání vozových náprav, ani poklus železných podkov, jež jindy dusaly do kopce na křemenité dlažbě.
Stisknul jsem elektrický knoflík vedle postele, snažil jsem se zachytit sluchem zvuk zvonku, ačkoliv jsem věděl, že není možné, aby zvonění proniklo třemi poschodími až ke mně. Fungoval však dobře, neboť po několika minutách vstoupil Brown s podnosem a ranními novinami. Ačkoliv jeho rysy byly zcela bezvýrazné jako kdykoliv jindy, zpozoroval jsem v jeho pohledu jakési poplašné a rozčilené světlo. Také jsem si všiml, že na podnosu chybí konvička se smetanou.
„Mlékárna dnes ráno nepřijela s dodávkou,“ vykládal mi. „Ani pekárna.“
Znovu jsem pohlédl na podnos. Chyběly francouzské rohlíčky – byly tu pouze skrojky oschlého grahamového chleba ze včerejšího dne, pro mě ten nejnechutnější chléb.
„Nic nebylo dnešního rána dodáno, sire,“ pokračoval Brown jako by se omlouval; ale já ho přerušil:
„A noviny?“
„Ano, sire, ty došly, ale to je jediné a byly dodány hodně pozdě. Zítra prý již noviny nevyjdou. Alespoň to oznamují v dnešních novinách. Mohu jít a sehnat trochu kondenzovaného mléka?“
Zavrtěl jsem hlavou, přijal černou kávu a otevřel jsem noviny. Nadpis vysvětloval všelicos – ano, vysvětloval vskutku mnoho, neboť nálož pesimismu, kterou dával tento deník najevo, byla až směšná. Psalo se v něm, že vypukla všeobecná stávka a že byla prohlášena v celých Spojených Státech; vyjádřil také obavy ohledně zásobování velkých měst.
Rychle jsem pročítal tyto řádky, vzpomínal jsem přitom na různé patálie odborových svazů v minulosti. Po celou generaci byla generální stávka snem odborových svazů, a tento sen se zrodil původně v mysli Debsově, onoho slavného vůdce dělnictva před třiceti lety. Připomínal jsem si, že v mládí, kdy jsem bydlel na koleji, napsal jsem dokonce článek na toto téma do novin a nazval jsem jej „Debsův sen“. A musím se přiznat, že jsem tuto myšlenku zpracoval zcela povrchně a akademicky jako o snu a ničem jiném. Doba i svět se valily dále. Gompers zemřel, americká Federace práce zanikla a pryč byl i Debs se všemi divokými revolucionářskými nápady; ale jeho sen jej přežil a nyní se snad nakonec uskuteční. Ale jak jsem četl, musel jsem se smát nad pochmurnými vyhlídkami novin. Věděl jsem svoje. Pozoroval jsem, jak byly odborové svazy přemoženy v mnoha bojích. Bude to jen otázka dní, než bude celé hnutí potlačeno. Byla by to národní stávka a vládě nebude trvat dlouho, než vyhraje.
[…]
Teprve když jsem přišel onoho dopoledne do klubu, pocítil jsem první známky znepokojení. Chyběly olivy na koktejl a služebnictvo pobíhalo ve zmatku. Někteří muži byli rozzlobení, na všech bylo znát rozrušení. Jakmile jsem vstoupil, přivítal mě celý babylon hlasů. Generál Folsom vsunul svůj rozlehlý břich do křesla v kuřáckém salonku a bránil se půl tuctu vzrušených pánů, kteří žádali, aby něco proti stávce podnikl.
„Copak můžu udělat ještě něco víc?“ odpověděl nám. „Pokud mi, pánové, zajistíte telegrafické spojení, udělám, co budete potřebovat. Ale nevím, co ještě by se dalo udělat. První věc, kterou jsem udělal dnes ráno, jakmile jsem se dozvěděl o stávce, byl rozkaz, aby se shromáždil vojenský oddíl tří tisíc mužů. Ti nyní hlídají banky, mincovnu, poštu a všechny veřejné budovy. Zatím nedošlo k žádným nepokojům. Stávkující zachovávají úplný klid. Snad nečekáte, že je dám postřílet, až půjdou po ulicích se svými ženami a dětmi ve svátečním?“
„Rád bych věděl, co se teď děje na Wall Street?!“ zaslechl jsem, jak prohodil Jimmy Wombold. Chápal jsem jeho strach, zapojil se totiž do velké fúze Západní Spojené Společnosti.
[…]
Na druhém konci kuřáckého pokoje jsem vrazil do skupiny mužů, kteří stáli rozrušeně a rozzlobeně kolem Bertieho Messenera.
[…]
„Tohle je vzpoura!“ zvolal jeden muž ze skupinky. Jiný to nazval revolucí a vzbouřením, další anarchií.
„Nechápu to,“ odvětil Bertie. „Jsem od rána na ulici. Vládne tam dokonalý pořádek. Nikdy jsem neviděl obyvatelstvo, které by tak úzkostlivě dbalo zákonů. Nadávat je zbytečné, ničemu to nepomůže. Je to generální stávka, nic míň a nic víc, a teď přišla řada na nás, pánové.“
„A my jim zatopíme!“ zvolal Garfield, jeden ze skupiny milionářů. „Ukážeme těm špinavcům, kam patří – ty bestie! Jen počkejte, až se toho chopí vláda!“
„Jenže co dělá vláda?“ přerušil jej Bertie. „Mohla by být klidně i na mořském dně, alespoň co se týče vás. Vůbec nevíte, co se děje ve Washingtonu. Nevíme, jestli ještě máme nějakou vládu.“
„Na tom přece nezáleží. “ bručel Garfield.
„Jsem téhož názoru,“ usmál se Bertie smutně. „Ale možná vy byste se sebou měli něco udělat... Podívejte se do zrcadla, Garfielde!“
Garfield se nepodíval, ale kdyby to udělal, spatřil by velmi rozčileného muže s rozcuchanými šedými vlasy, zrudlou tváří, mstivými a oteklými ústy a divoce planoucími očima.
„Tohle není správné,“ ozval se Hanover. Podle jeho tónu jsem vytušil, že už to řekl několikrát před tím.
„Tak už dost, Hanovere,“ odvětil mu Bertie. „Už mě to unavuje. Vy všichni jste odpůrci práva na práci. Neustále tu poslouchám nekonečné rozpravy o svobodě a liberálních hodnotách. Žvaníte o těchto zásadách po celá léta. Pracující nedělají nic špatného, když volí stávku. Neporušují tím zákon boží ani lidský. Tak už buďte zticha, Hanovere. Právě vy jste se rval neustále o Bohem nám dané právo pracovat... stejně jako o právo nemuset pracovat. Teď nemůžete utíkat před důsledky. To je jen špinavý, mrzký žvást. Vy sami jste pracující sráželi a podváděli, a teď kňučíte.“
Všichni muži se začali rozhořčovat nad tím, že by snad někdy podváděli odborové svazy.
„Ne, sire!“ hulákal Garfield. „My jsme pro ně dělali, co se dalo. Umožnili jsme jim vzniknout, dali jsme jim práci. Kde by byli, kdyby nebylo nás?“
„Určitě by se měli líp,“ vyjel Bertie. „Vy jste sráželi pracující k zemi a podváděli jste, abyste je mohli využít, a vyhledávali jste všemožné příležitosti, jen abyste z nich zbohatli!“
„Ne! Ne!“ ozývaly se výkřiky.
„Bylo to za stávky dopravců, právě tady v San Franciscu,“ namítal Bertie neohroženě. „Sdružení zaměstnavatelů urychlilo stávku. Dobře to víte. A já jsem seděl tady, v této místnosti a slyšel jsem vaše intrikánské řeči a vyprávění novinek o jejich boji. Napřed jste stávku popohnali a pak jste si podplatili starostu a policejního náčelníka a stávku se vám tak podařilo zlomit. Byla to pěkná podívaná, jak jste vy, lidumilové, přemohli dopravce a napálili jste je!“
„Počkejte, ještě jsem neskončil. Vloni si dělnický svaz v Coloradu zvolil guvernéra. Ten však nebyl nikdy dosazen. Vy víte dobře proč. Víte dobře, jak to provedli vaši bratři lidumilové a kapitalisti v Coloradu. Tohle byl zase jeden případ, kdy jste odborové svazy podvedli. Předsedu Jihozápadní Spojené společnosti horníků jste po celé tři roky drželi ve vězení, obvinili jste jej falešně z vraždy, a tím jste současně zničili celý svaz. Tohle byl opět podvod! Potřetí jste je podvedli, když jste odhlasovali odstupňované navýšení daně jako neústavní. Totéž jste učinili, když jste v posledním zasedání kongresu zamítli návrh na zavedení osmihodinové pracovní doby!“
„A ze všech vašich proklatých kousků bylo vrcholem zrušení práva na práci. Vím, jak jste to provedli. Koupili jste si Farburga, posledního předsedu staré americké Federace odborových svazů. Ten byl vaší stvůrou – či lépe řečeno stvůrou vašich trustů a sdružení zaměstnavatelů, což znamená totéž. Urychlili jste velkou stávku odborových svazů.
Farburg zradil tuto stávku. Vy jste ji vyhráli a stará americká Federace odborových svazů se rozpadla. Vy jste ji zničili, ale tím jste také zničili sami sebe: protože místo ní vznikla organizace I.L.W. – největší a nejpevnější organizace práce, kterou Spojené státy spatřily; a vy jste vlastně zodpovědní za její existenci a za tuto generální stávku. Zničili jste stará zavedená sdružení a odborové svazy nakonec vytvořily I.L.W. a I.L.W vyhlásila vám právě dnes generální stávku – bojuje dále za ústavou dané právo na práci a lepší pracovní podmínky. A teď si troufnete přijít a tvrdit, že jste nikdy nesráželi odborové svazy k zemi a že jste se je nesnažili napálit? Bah!“
Tentokrát nikdo neodporoval. Pouze Garfield vybuchl v sebeobraně: „Neudělali jsme nic, než to, co bylo nutné, abychom vyhráli.“
„O tom teď nemluvím,“ odvětil Bertie. „Vadí mi vaše skučení, teď, když jste ochutnali svůj vlastní lektvar. Kolik stávek jste vyhráli tím, že jste přinutili pracující podrobit se kvůli tomu, že jste je vyhladověli? Ted přišli oni s tím, jak vás vyhladovět k pokoře. Chtějí svoje práva a svobody, a pokud toho dosáhnou tím, že vás vyhladoví, pak budete hladovět.“
„Mám dojem, že právě vy jste měl prospěch z posledního podvodu, o němž jste mluvil,“ namítal Brentwood, jeden z nejmazanějších a nejlstivějších právníků této společnosti. „Přechovávač je stejný jako zloděj,“ osopil se na něho. „Vy jste sice nestrkal prsty do onoho podvodu, ale svůj díl jste si vzal.“
„O to tu vůbec nejde, Brentwoode,“ odsekl mu Bertie. „Vy jste zrovna tak špatný jako zde Hanover, protože do toho mícháte morálku. Já jsem neřekl, co je správné a co nikoliv. Tohle celé je špinavá hra, vím to dobře a moje jediná námitka je, že tady teď kňučíte, jak vás odborové srazy přemohly a napálily. Je pravda, že jsem z těchto podvodů měl svůj zisk, díky vám, pánové, aniž bych si musel ušpinit ruce. Udělali jste to za mě – a věřte mi, není to proto, že bych byl ctnostnější než vy, ale proto, že můj otec a jeho bratři mi zanechali dost peněz na to, abych si tu špinavou práci mohl zaplatit.“
„Chcete snad naznačit, že – “ spustil Brentwood zhurta.
„Klid, nemotejte všechno dohromady!“ vskočil mu bezohledně do řeči Bertie. „Není třeba hrát si na svatouška ve zlodějském doupěti. Povýšenost a povznesenost patří do novin, skautských klubů a do nedělní školy – tam to patří ke hře; ale, pro Bůh, neotravujte nás tím tady! Vy víte – a já vím, že víte – jaká lumpárna se udělala při poslední stávce unie stavařů; víte, kdo do toho vrazil peníze, kdo to způsobil a kdo z toho všeho měl prospěch!“
Brentwood zrudl.
„Teď nás ale všechny smete jedno koště, a nejlepší by bylo, kdybychom nechali zbytečného moralizování. A znovu říkám, klidně si hrajte svou hru, dohrajte si ji až do konce, ale nefňukejte, když dostanete za vyučenou.“
[…]
Druhý den ráno jsem pil svou obvyklou kávu v posteli; chyběla mi smetana, ale ještě více noviny. To jsem považoval za nejtvrdší trest – neměl jsem zprávy o tom, co se děje ve světě. Ani dole v klubu neměli novinky. Rider projel z Oaklandu až sem na své lodi a Halstead jel dolů do San José a zpět autem. Přinesli oba tytéž zprávy, že poměry jsou tam zcela stejné jako v San Franciscu. Stávka zastavila veškerý provoz. Všechny obchody byly vykoupeny vyššími třídami. Všude vládl dokonalý pořádek. Ale co se děje v jiných částech země – v Chicagu? New Yorku? Washingtonu? Nejspíš totéž, co se odehrávalo u nás, odhadovali jsme; ale skutečnost, že nemáme úplnou jistotu, nás rozčilovala.
[…]
Dny přicházely a odcházely a po nějakou dobu bylo vše dosti jednotvárné. Nic se nedělo. Ostří vzrušení se postupně otupovalo. Ulice už nebyly tak přeplněné zástupy lidí. Dělníci už se nechodili dívat ke klubu, jak nás stávka zasáhla. Kolem nejezdilo tolik automobilů. Autoopravny a garáže byly zavřené a kdykoliv se nějaké auto rozbilo, bylo k nepotřebě. Na mém autě se rozbila spojka a neměl ji kdo opravit – ani za peníze, ani pro lásku boží. Jako ostatní musel jsem nyní i já chodit pěšky. San Francisco bylo jako mrtvola; nevěděli jsme co se odehrává v jiných částech země. Ale právě z toho, že jsme nic nevěděli, jsme usoudili, že i zbytek země je stejně mrtvý jako San Francisco. Čas od času město zaplavily plakáty s proklamacemi odborových svazů – ty byly vytištěny předem před mnoha měsíci a byly důkazem toho, jak důkladně se I.L.W. na stávku připravovala. Každá podrobnost byla vypracována dlouho předem. Až dosud nedošlo k žádnému násilí, i když vojáci zastřelili několik lidí, kteří přestřihovali telegrafní vedení, ale chudina z předměstí začínala hladovět a napětí narůstalo.
Obchodníci, milionáři a živnostníci pořádali schůze a vydávali prohlášení, ale nebylo možné je uveřejnit. Neměl je kdo vytisknout. Jediným výsledkem těchto schůzí bylo, že se generál Folsom nechal přemluvit a zabral s vojskem všechny velké závody na zpracování obilí a všechny velké obchodní domy s potravinářským zbožím. Bylo na čase, nedostatek už se začal projevovat i v domovech bohatých lidí a bylo nutno zavést přídělové poukázky. Často jsem na obličeji svých služebníků viděl zklamání, a bylo neuvěřitelné, jakou díru udělali do mých zásob potravin. Později jsem zjistil, že vlastně všichni kradli z mých zásob a vytvářeli si své vlastní.
[…]
Počátek konce byl na obzoru. Svou tvář začalo ukazovat násilí. Zákon a řád se stále více uvolňovaly a musím přiznat, že k tomu docházelo mezi nižšími a mezi vyššími třídami občanstva. Svazy odborů stále udržovaly perfektní pořádek. Mohly si to dovolit, neboť měly dostatek potravin. Pamatuji se na odpoledne v klubu, kdy jsem načapal Halsteada a Brentwooda, jak si v koutku šeptají. Vzali mě s sebou na svou akci. Brentwoodovo auto bylo stále ještě v pořádku a tak se rozhodli, že pojedou ukrást krávu. Halstead měl dlouhý řeznický nůž a sekáček. Vyrazili jsme mimo město. Sem tam se na pastvinách pásly krávy, ale vždycky je hlídali majitelé. Pokračovali jsme v hledání, jeli jsme dál směrem na východ, a v kopcích poblíž Hunter’s Pointu jsme narazili na krávu, kterou hlídalo malé děvčátko. U krávy bylo i tele. Neztráceli jsme čas. Děvče uteklo s pláčem, když jsme krávu zabíjeli. Vynechám podrobnosti, protože nejsou nijak pěkné – nebyli jsme na takovou práci zvyklí a tak jsme to pěkně zpackali.
[…]
Právě v té době nastala velká panika. Bohaté třídy se daly na útěk, a chudina se nakazila jejich úprkem a s vřavou vyrazila z města. Generál Folsom byl potěšen. Odhadovalo se, že San Francisco opustilo až dvěstě tisíc lidí, a tím se vyřešila notná část potíží s potravinami. Pamatuji se na ten den. K snídani jsem měl chlebovou kůrku. V polovině odpoledne jsem stál frontu na příděl potravin. Po setmění jsem se vrátil domů, unavený a rozmrzelý, nesl jsem si čtvrt libry rýže a plátek slaniny. Brown stál ve dveřích. Jeho tvář byla znavená a zděšená. Jak mi sděloval, uprchli všichni sluhové. On jediný zde zůstal. Byl jsem dojat jeho věrností a když jsem se dozvěděl, že celý den nic nejedl, rozdělil jsem se s ním o potraviny. Uvařili jsme polovinu rýže a polovinu slaniny a rozdělili je na stejné díly a schovali jsme druhou polovinu na ráno. Uléhal jsem hladový a neklidně jsem se převaloval celou noc. Ráno jsem zjistil, že utekl i Brown a k dovršení neštěstí ukradl zbytek rýže a slaniny.
Onoho rána se v klubu sešla skleslá hrstka mužů. Obsluha nebyla žádná. Poslední sluha utekl. Všiml jsem si také, že zmizelo všechno stříbro; věděl jsem, kam asi. Jsem přesvědčen, že jej nepobrali sluhové, ale už dlouho před nimi členové klubu. Způsob, jak s ním nakládali, byl zcela jednoduchý. Dole na jih od Market Street, kde bydleli členové I.L.W., hospodyně dávaly výměnou za stříbro tučný oběd. Vrátil jsem se domů. Ano, moje stříbro bylo také pryč – všechno, až na masivní konvici. Tu jsem zabalil a odnesl dolů na jih od Market Street.
Když jsem se najedl, cítil jsem se lépe. Vrátil jsem se do klubu, abych zjistil, je-li něco nového. Hanover, Collins a Dakon právě opouštěli klub. Uvnitř nebyl nikdo. Všichni tři mě začali přemlouvat a lákat, abych šel s nimi. Opouštěli město na Dakonových koních a zbýval jeden pro mě. Dakon měl čtyři nádherné kočárové koně, které se mu dosud podařilo uchránit, a generál Folsom mu dal vědět, že příštího rána budou všichni zbývající koně zabaveni jak potrava. Moc koní už zde nezbývalo, protože desetitisíce jich byly vypuštěny do volné přírody, když během prvních dnů stávky došlo seno a píce. Vzpomínám si, že Birdall měl velmi rád tažné koně a vypustil na svobodu tři sta tahounů. A počítáme-li průměrnou cenu jednoho koně na pět set dolarů, znamenalo to, že vyhodil sto padesát tisíc dolarů. Z počátku doufal, že po stávce dostane většinu koní nazpět, ale nakonec nenašel ani jednoho z nich. Všichni byli snědeni lidem, který uprchl ze San Francisca. Právě v této době začalo porážení vojenských mezků a koní kvůli nedostatku potravy.
Dakon měl naštěstí velké zásoby sena a ovsa ve stájích. Podařilo se nám sehnat čtyři sedla, a zjistili jsme, že zvířata byla v dobrém stavu i náladě, i když nebyla zvyklá na sedlo. Pamatuji se, jak jsme za velkého zemětřesení v San Franciscu jeli městem, a dnešní San Francisco se mi oproti tomu zdálo mnohem ubožejší. Nezpůsobila to žádná přírodní katastrofa, pouze tyranie odborových svazů. Jeli jsme přes náměstí Union Square a kolem divadla, hotelů a obchodních čtvrtí. Třídy byly prázdné. Tu a tam stála auta, zanechaná na tom místě, kde se rozbila nebo kde došel benzín. Nebylo tu známky života, kromě občasného policisty a vojáků střežících banky a veřejné budovy.
[…]
Všiml jsem si toho, ale až dosud jsem na to nemyslil. Byl už nejvyšší čas opustit toto nešťastné město. Konečně se nám podařilo dorazit na silnici k San Bruno, zamířili jsme na jih. Poblíž Menlo jsem měl venkovské sídlo a to bylo cílem naší cesty. Ale brzy jsme poznali, že na venkově bylo mnohem hůř a nebezpečněji než ve městě. Tam vojáci a dělníci z I.L.W. dbali na pořádek, ale na venkově se všechno obrátilo v bezvládí. Ze San Francisca uteklo na dvě stě tisíc lidí a jejich úprk se podobal nájezdu kobylek.
Tito lidé vymetli všecko načisto. Loupeže a rvačky byly na denním pořádku. Tu a tam jsme jeli kolem mrtvol ležících po obou stranách silnice a viděli jsme začernalé zříceniny statků. Ploty byly strženy, pole byla podupána a zelenina vytrhána nebo množstvím lidí rozšlapána. Všechno, co se dalo jíst, bylo vykradeno vyhladovělými tlupami. Všechny slepice a zvířata na statku byly vybity. A tak tomu bylo na všech hlavních silnicích, které vedly ze San Francisca. Venkovanům kousek stranou hlavní cesty se podařilo ubránit svůj majetek puškami a revolvery. Varovali nás, abychom raději šli. Veškeré ničení a násilí byly páchány jak chudinou, tak i vyššími třídami. Příslušníci I.L.W. s velkými zásobami potravin zůstali klidně ve svých městských domech.
Rozměr zoufalství celé situace jsme poznali hned poté, co jsme vyrazili. Napravo i nalevo od nás bylo slyšet křik a výstřely z pušek. Kulky lítaly nebezpečně blízko nás. Náhle se v křoví ozval praskot. Pak přes silnici vyrazil nádherný černý tažný kůň přímo proti nám a hned zmizel. Sotva jsme si stihli povšimnout, že krvácel a kulhal. Pronásledovali jej tři vojáci. Hon pokračoval nalevo od nás mezi stromy. Slyšeli jsme vojáky, jak na sebe volají. Čtvrtý voják se vynořil z pravé strany, posadil s na kámen a utíral si obličej.
„Milice!“ zašeptal Dakon. „Zběhové!“
Muž se na nás zašklebil a požádal, abychom mu půjčili sirky. Když se jej Dakon zeptal, co se to tu děje, vypravoval nám, že muži od milice kvapem zbíhají. „Není co jíst“ vykládal. „Vláda krmí jen pravidelné vojsko.“ Také jsme se od něj dověděli, že z vězení v Alcatrazu byli propuštěni vojenští vězňové, protože už nebylo čím je živit. Snad nikdy nezapomenu na pohled, který se nám naskytl hned na to. Cesta vedla do prudké zatáčky. Nad námi se klenuly stromy. Skrz jejich větve pronikalo slunce. Kolem poletovali motýli a bylo slyšet zpěv slavíků. A právě zde stál silný cestovní vůz. Kolem něj a v něm leželo mnoho těl. Příběh byl jasný. Lidé v autě opouštěli město a byli napadeni a vytaženi z auta gangem chuligánů z předměstí. Muselo se to stát v posledních 24 hodinách. Čerstvě otevřené konzervy od masa a ovoce vysvětlovaly důvod útoku. Dakon prohlédl těla.
„Myslel jsem si to,“ povídá. „To auto jsem znal, byli to Perritonovi – celá rodina. Musíme si dávat velký pozor.“
[…]
V jednu hodinu jsme dorazili do městečka Menlo, či spíše do místa jeho původního výskytu, neboť z městečka zbyly jen ruiny. Všude ležela mrtvá těla. Obchodní část města, stejně jako část obytná, byly vypáleny. Tu a tam byly domy ještě zachovalé; ale nebylo možné se k nim přiblížit. Když jsme přišli blíž, stříleli po nás. Potkali jsme ženu, která prohledávala doutnající spáleniště svého domova. První útok, řekla, zamířil na obchody a z jejího vyprávění jsme si mohli představit, jak se zuřivý, zdivočelý a hladový zástup městské lůzy vrhá na pár obyvatel města. Milionáři i chudáci bojovali bok po boku o potravu a pak zápasili mezi sebou o své výdobytky. Město Palo Alto a Standfordská univerzita byly vypleněny podobně, jak jsme se dověděli. Před námi ležela pustá, zničená krajina: a říkali jsme si, jak jsme byli chytří, když jsme se obrátili k mému statku. Ten ležel tři míle na západ, ukrytý mezi prvními svahy hor.
Ale když jsme jeli krajinou, viděli jsme, že pustošení nezůstalo pouze poblíž hlavní cesty. Předvoj uprchlíků plenil města a vesničky na hlavní cestě, ale ti co šli za nimi, vymetli celou krajinu jako obrovské koště. Můj dům byl dobrá stavba z betonu, cihel a dlaždic, a tak unikl zkáze ohněm, ale všechno bylo vypleněno. Tělo zahradníka jsme našli ve větrném mlýně, obklopené prázdnými patronami. Zdá se, že bojoval dobře. Nenašli jsme ale dva italské dělníky, ani domovníka a jeho ženu. Nezůstalo tu vůbec nic živého. Telata, hříbata, vzácná drůbež a čistokrevný dobytek – všechno bylo pryč! Kuchyně a ohniště, kde si lůza vařila, a mnoho polních ohnišť bylo důkazem toho, že se zde krmilo a přespávalo mnoho lidí. Co nesnědli, odnesli s sebou. Pro nás tu nezůstalo ani sousto. Zbytek noci jsme strávili marným čekáním na Dakona a s revolvery v rukou jsme bojovali s půltuctem pobudů. Pak jsme zabili jednoho z Dakonových koňů a schovali jsme do budoucna maso, které jsme nesnědli. Odpoledne odešel Collins na procházku a už se nevrátil.
To byla pro Hanovera poslední rána. Chtěl utéci, kamkoliv, měl jsem co dělat, abych jej přesvědčil, ať počká do rána. Co se týkalo mne, věřil jsem, že se blíží konec generální stávky, a měl jsem v plánu vrátit se do San Francisca. A tak jsme ráno odjížděli s Hanoverem každý jinam, on na jih, s padesáti librami koňského masa u sedla, a já, s podobným nákladem, zamířil na sever. Malý Hanover se probil až do konce stávky, ale až do konce svého života pak otravoval všechny vyprávěním dobrodružství, která při tom prožil.
Já dorazil až do Belmontu po hlavní cestě, než mě o maso obrali tři milicionáři. Podle nich se zatím nic nezměnilo, leda k horšímu. I.L.W. má prý dosud schované značné zásoby potravin a může vydržet ještě několik měsíců. Došel jsem pak až do Badenu, kde mi asi tucet mužů odebral koně. Dva z nich byli bývalí policisté ze San Francisca, ostatní byli pravidelní vojáci. Tohle bylo na pováženou! Situace musí být hrozivá, když začali opouštět vojsko i řadoví vojáci. Jak jsem pokračoval ve své cestě pěšky, měli již rozdělaný oheň a poslední z Dakonových koní ležel zabit na zemi.
Neštěstí tomu chtělo, že jsem si podvrtnul kotník, a tak jsem nedošel dále nežli do jižní části San Francisca. Té noci přespal jsem v nějakém přístavku, chvěje se chladem a horečkou zároveň. Zůstal jsem tam dva dny, příliš nemocen, než abych se mohl pohnout; třetího dne jsem se potácel v závratích a o berli zpět do San Francisca. Byl jsem úplně vysílený, už třetím dnem jsem nic nejedl. Ten den byl noční můrou a utrpením v jednom. Jako ve snu jsem procházel kolem stovek vojáků, kteří šli opačným směrem, a mnoha policistů s rodinami, kteří se zorganizovali do velkých skupin pro svou ochranu.
Když jsem vcházel do města, vzpomněl jsem si na dům dělníka, kde jsem nedávno prodal svou stříbrnou konvici a hlad mě hnal tímto směrem. Padal soumrak, když jsem dům našel. Prošel jsem uličkou a vylezl po černých schodech, kde jsem upadl. Podařilo se mi zabušit na dveře aspoň berlou. Pak jsem zřejmě omdlel, protože jsem přišel k sobě v kuchyni, obličej jsem měl mokrý a do hrdla mi stékala whisky. Začal jsem kuckat a kašlat a zároveň i mluvit. Povídal jsem cosi o tom, že už nemám žádné stříbrné džbány, ale že jim to nějak vynahradím, jen ať mi teď dají něco k jídlu. Ale hospodyně mě přerušila.

„Jakže, ubohý muži!“ pravila, „Copak jste to neslyšel? Stávka byla dnes odpoledne prohlášena za skončenou. Proto vám můžeme dát něco k jídlu.“
[…]
Tohle byl konec generální stávky. Podruhé už bych si něco takového nepřál prožít. Bylo to horší než válka. Generální stávka je krutá a nemorální a lidský mozek by měl vést průmysl rozumnějším způsobem. Harrison je stále mým řidičem. Byla to součást podmínek I.L.W., že všichni její členové musí být přijati na svá původní místa. Brown se ke mně už nevrátil, ale ostatní služebnictvo je zpět. Neměl jsem to srdce, abych je propustil – chudáci, už tak byli pod velkým tlakem, když ode mě utekli s jídlem a stříbrem. A teď je ani nemůžu propustit. Všichni jsou organizovanými členy I.L.W. Tyranství organizovaných odborových svazů překročilo meze lidských možností. Musíme s tím něco udělat.


Redakčně krácená a upravená povídka ze sbírky Síla silného

V článku jsou použity fotografie z cyklu První večeře Páně 1929 aneb Na tom našem dvoře všecko to krákoře Jaroslava Malíka.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
Nevydařená koprodukce Nevydařená koprodukce
Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
04.02.2020 10:17
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
jinde - poezie
THC Review a zavržená minulost
THC Review a zavržená minulost
Ivan Mečl
My jsme pátá světová strana! Pítr Dragota a Viki Shock, Fragmenty geniality, květen a červen 1997 Viki vlastně přišel, aby mi ukázal kresby a koláže. Jen jako doplněk mi dal k nahlédnutí samizdatové THC Review z konce devadesátých let. Když mne zaujalo, vyděsil se a řekl, že tahle tvorba je uzavřenou kapitolou, ke které se nechce vracet. Kresby z barů, občerstvoven a hospod jsme se ihned…
Číst více...
cena
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
„Mluví-li se v našich dobách o umění, obvykle se mluví o jeho umístění v subjektivitě nebo objektivitě, o tom, jak vyjadřuje život, anebo o tom, jak životu pomáhá. Pomíjí se při tom, že jde o ten zvláštní druh konání v subjektivitě a ten zvláštní druh konání v objektivitě, jež je právě uměním a ničím jiným. Snad se to pokládá za příliš samozřejmé, snad za málo významné. Ale to je právě to…
Číst více...
birthing pains
Kdo se bojí mateřství?
Kdo se bojí mateřství?
Zuzana Štefková
Zmnožení definic „matky“ je zároveň místem zesíleného útlaku a potenciálního osvobození.1 Carol Stabile Psal se rok 2003 a v houštinách lesa Lapák na Kladně postávala u cesty žena v pokročilém stádiu těhotenství. V rámci výstavy Umělci v lese mohli kolemjdoucí zahlédnout záblesk jejího klenutého břicha, které v exhibicionistickém gestu odhalovala speciálně pro ně. Právě tahle performance Lenky…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
22 x 31 x 1 cm / 32 pages / sérigraphie 5 pass. couleur / 200 ex || Gravures de Rémi Pierlo, Adolpho Avril, Benoit Montjoie...
Více informací...
30 EUR
33 USD
1994, 28.5 x 42 cm
Více informací...
1 118,40 EUR
1 220 USD
Print on art paper from serie prepared for "Exhibition of enlarged prints from Moses Reisenauer’s pocket Ten Commandments"....
Více informací...
290 EUR
316 USD

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS LONDON

 

SKLAD
Arch 8, Resolution Way, Deptford

London SE8 4NT, Spojené Království
Otevřeno na objednávku.

 

KANCELÁŘ
7 West Street, Hastings
East Sussex, TN34 3AN
, Spojené Království
Open on appointment
 

Ivan Mečl
ivan@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082

DIVUS
NOVA PERLA
Kyjov 37, 407 47 Krásná Lípa
Česká Republika

divus@divus.cz
420 222 264 830, +420 602 269 888

Otevřeno denně od 10:00 do 18:00
a na objednávku.

 

DIVUS BERLIN
Potsdamer Str. 161, 10783 Berlin, Germany

berlin@divus.cz, +49 (0) 1512 9088 150
Otevřeno na objednávku.

 

DIVUS VÍDEŇ 
wien@divus.cz
DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz
DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz
DIVUS MOSKVA & MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus 23.05.-17.06.2017 STU MEAD & MIKE DIANA IN PARIS