Prostředí zbytné kultury

Kdekoho rozhořčuje představa budoucnosti, ve které by vládnoucí politický režim zaujal jednoznačný postoj a oficiálně prohlásil, že "Kultura je zbytná". Tento výrok se dnes nese českým prostředím jako tupá ozvěna a rámuje nepřehlédnutelnou skutečnost, že od takové budoucnosti nás dělí pouze toto oficiální prohlášení - upřímné pojmenování postoje, který zde už fakticky vládne. Toto vědomí stačí k tomu, aby se zvedal odpor a ozývaly nespokojené hlasy, ale nestačí k tomu, aby se nejednalo podle toho, co je veřejně prohlašováno, ale podle toho, co se ví.

Ví se, že režimu na kultuře záleží už pouze v rovině vágních deklarací. Ví se, že mu víra v nutnost úsporných opatření slouží jako nástroj, kterým drží celé prostředí v dobrovolné zakrnělosti. Stejně tak se ví - ale jako kdyby se tomu nepřikládala příliš velká váha - že se opakovaný protest vůči této skutečnosti stal takřka nominálním, a že postrádá artikulaci reálného sporu.

Jisté je, že tento spor už nemůže být formulován při zachování pravidel vládnoucího symbolického prostředí. Prostředí, ve kterém se slova jako je bohatství, potřeba, smysl nebo nezbytnost definují slovníkem politické ekonomie. Prostředí, ve kterém sice můžeme chápat smysl kultury a její podpory úplně jinak, ale dokud to vyjadřujeme způsoby, které jsou tomuto prostředí vlastní, neurčujeme význam řečeného my, ale toto symbolické prostředí.

A jestli je dnes pro toto prostředí utahovaných opasků a mozků naprostým tabu neefektivita a mrhání, ačkoli je jejich pokryteckou zástěrkou, musíme právě tomuto přitakat a požadovat nikoli pouhé přežívání kultury, ale jako naprosté minimum akceptovat pouze její rozkvět. Kultura musí najít svou obhajobu nikoli za podmínek státní ideologie, ale za podmínek jí zcela vlastních - státu dnes cizích.

Proto je třeba jako mantinel nekompromisně odmítnout "rozumnou míru" a jednání "v rámci možností". Neservírovat kulturu jako investici, vývoz, zaměstnanost či zdroj inovací a kreativity. Nezacházet s ní jako s posledním dílem skládačky, který do státní ekonomické politiky prostě zapadá. A pokud nechceme, aby sloužila jako kolečko v soukolí, ale byla opravdu duchem celého jeho pohybu, musíme ji vidět jako něco a priori dlouhodobého. Musíme se řídit tím, že povahou problému i špatných řešení je krátkodobá perspektiva, a že nemá nejmenší smysl snažit se dlouhodobý ústup o metry a kilometry zvrátit krátkodobým ziskem centimetrů.

Je důležité si připustit, že stát už dávno nemá takový monopol na správu věcí, jako měl kdysi, navzdory tomu, že si tuto masku pořád drží. O veřejných věcech dnes rozhoduje síť vlivů, která se rozprostírá daleko za hranice státního aparátu, a která pomalu a neviditelně nastavuje pravidla a hodnoty prostředí. Jde o rozmanité vlivy politické i kulturní a především ekonomické. Stát už je pouze shrbeným regentem, příliš pokryteckým na to, aby se ze zoufalství, které kolem sebe šíří, dokázal vymanit. I hlučný protest už pro něj platí za audienci a důkaz, že mu ještě věříme. Bez jediného zaváhání sfoukne plamen protestu tím, že přitaká jeho oprávněnosti. Vymluví se na svoje svázané ruce a realitu, kterou prostředí nastoluje jako jedinou možnou. Ochotně sehraje svou roli v každoročním rituálu veřejného neklidu - jako u vítání jara - a oslaví s ním začátek nového cyklu starých pořádků. Antagonie zůstává povrchní a barikáda pouhou rekvizitou.

Řekneme-li si mezi sebou, že společnost kulturu potřebuje, že je pro nás nezbytná, budeme si rozumět - budeme vědět, že člověku náramně prospívá příležitost povystoupit alespoň na chvíli z každodenních souřadnic účelového myšlení, ze soukolí věcnosti, efektivity, plánů a odpočinku jakožto pouhého sbírání energie pro další práci. Těžko nám bude popírat, že v případě kultury opravdu nejde o potřebu a nezbytnost v pravém slova smyslu, a že bez ní nejenže lze žít, ale mnoho lidí bez ní také žije, aniž by cítili nějaké ochuzení. V dějinách najdeme mnoho příkladů, kdy se civilizace bez kultury obešly, aniž by je její absence nějak ohrozila. Při vší upřímnosti, nemáme důvod vylučovat ani možnost, že se některým civilizacím dařilo prosperovat právě i díky nepřítomnosti kultury.

Mezi přežitím a kulturou není žádný nutný vztah. Nejživější část kultury - umění - patří do stejné kategorie jako experiment. Obejdeme se bez nich, ale prohlubování našeho vztahu ke světu a jeho poznání se stane nemyslitelným. Člověk, který chce přerůst sám sebe, musí vykročit za hranice užitečného a prospěšného - musí riskovat. Příležitost ke kvalitní kultuře proto vzniká teprve tam, kde už uspokojování potřeb nevyplňuje veškerý bdělý život. Prostředí, ve kterém žijeme, nás ale ještě i dnes chválí a povzbuzuje, když se chápeme pojmů potřeby a účelu, ačkoli to děláme daleko častěji než je nezbytně nutné. A přitom už velmi dlouho nemáme důvod věnovat pozornost otázce užitečnosti víc než např. otázce počasí příštího týdne. Dalekosáhle překračujeme nutné životní podmínky pro vznik něčeho tak neužitečného ale smysluplného a smyslutvorného jako je kultura. Ostatně, proč bychom vůbec mluvili o kulturním bohatství, kdyby kultura nebyla něčím navíc, totiž nárokem luxusu?

Jedinou důstojnou možností je žádat mnohem víc. Nikoli přežívající, ale pouze hrdá a silná kultura může mít osvobozující vliv na prostředí, které ztrácí schopnost přisuzovat smysl věcem bez zjevného účelu. Trvejme proto na tom, že navzdory tomu, že ji nepotřebujeme, kulturu chceme!