Umělec 2012/1 >> McDonald’s Přehled všech čísel
McDonald’s
Časopis Umělec
Ročník 2012, 1
6,50 EUR
8 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

McDonald’s

Umělec 2012/1

11.02.2013 15:59

Joshua Cohen | story | en cs de

Text z připravované sbírky povídek Four New Messages o frustrovaném farmaceutickém textaři, jehož spisovatelstvím se svévolně propadají nedokreslené postavy, vlastní život, uklidňující droga Nomenex a zář neonu burgerové frančízy.

Psal jsem příběh, další z těch stovek výlevů, do nichž jsem se pustil, jen abych je zmačkal a zahodil (nikdy jsem netrpěl neduhem zvaným spisovatelský blok, nějaká blokáda by mi určitě neuškodila), dostal jsem se k určité části v příběhu a konec — musel jsem přestat, bylo to směšné!

Skončil jsem tam, kde vždycky, v okamžiku, který se mi vracel, kdy jsem musel říci, co jsem nechtěl, co jsem říci nemohl — co nepatřilo do, ale zapomeň na to, řekl jsem tátovi — To, o čem mluvím, do mého života nepatří!

A o čem mluvíš? Zeptal se táta a usmál se na mě důchodcovským můstkem, zřejmě vyveden z míry mým zájmem o jeho fantasticky nudné já — jenže to bylo fiktivní já, já fiktivní postavy — protože nemám ani floka a tak nosím jeho oblečení, a taky mám stejnou bradku jako on, protože máme oba ustupující bradu. Vrátil jsem se na víkend do Jersey, abych se vyspal bez sirény v mém starém, ošklivém a proměněném pokoji, a abych si užil dobrot od mámy.

Povídám, že nemůžu říct to Slovo.

Byli jsme v ložnici.

Seděl na židli naproti mně, usrkával víno a zíral před sebe, já seděl na posteli.

Povídám, chtěl bys, abych ho řekl.

Na zdi byly štětcem natřené šmouhy: moji rodiče zvažovali, jakou barvu vybrat pro pokoj, různé pastelové barvy a neutrální odstíny, podle mě nic moc. Postel a židle nebyly moje, byly nové. Můj psací stůl s policemi zmizel, bude tady pokoj pro hosty, ale — jak mě máma utvrzovala po telefonu, když jsem v pátek volal — vždycky mě tu rádi uvidí.

Jak mi chceš vysvětlit, co se stalo, když mi nechceš říct, jaké Slovo to je? Zeptal se táta, a najednou vypadal starší a šedivější, zohnutý pod tíhou pakostnice, vzal sklenku z parapetu a trochu opile, i když možná mu jen ztuhly nohy, odešel z pokoje.

Po večeři máma zmizla ke dřezu a k telefonu, někdo volal uprostřed stroganoffa, já s tátou jsme zůstali u stolu jako další nohy navíc a on povídá Tak to zkusíme znovu, a tak jsem začal vyprávět:

Povídám Začneme s tou holkou, myslím, že bych ji měl popsat. Je pěkná? Zeptal se táta, já ji popsal jako zlatohnědou (vlastně jsem nevěděl proč), s rezavými vlasy a velkýma hladovýma očima. Je sexy? Zeptal se táta a mrknul na mámu, která v kuchyni vytvářela dietní dezert sendvič „ucho telefon rameno“. Je jako sexbomba od vedle, ale pro holku, tím jsem chtěl říct, že je trochu kýčovitá, ale zároveň taky od hlavy až k patě celá od krve, v první scéně je celá zkrvavená. Jasně, že jo, řekl táta (obrátil se k láhvi vína a nalil si zbytek petit noir), ale můžeš části knihy nazývat scény? Myslel jsem, že to se používá jen ve filmu. Můžeš říct scéna z knihy, ale když budeš mluvit o kapitolách ve filmu, lidi si budou myslet, že jsi debil. Aha, řekl táta, pak se napil, zamrkal a než postavil prázdnou sklenku na stůl, dřez ztichnul, kuchyň byla prázdná a máma už byla nahoře, její smích zněl z dálky a zase mizel, napěněný do rozpustilosti zmizel v hučení lednice, otáčkách pračky, chorobném pružení hodin.

Nadskakuje na zadním sedadle, řekl jsem, to je začátek: její tělo je celé krvavé, trčí z něj nůž a při jízdě sebou hází mezi předním a zadním sedadlem — Počkej, povídá táta, tomu nerozumím? Já povídám, Jestli si nedá pozor na dalším retardéru, spadne na podlahu, na špinavé rohožky, na zablácené koberečky, zaklíní se mezi svou a jeho sedačku.

Jeho sedačku? zeptal se táta, a já řekl, Jestli nezpomalí.

Je noc? Zeptal se táta, a já řekl Ano, nebo vlastně už zašlo slunce, je vidět srpek měsíce, jak jsi to věděl? Její tělo se převaluje a naráží na sedadla.

Jaká je ta noc? Zeptal se táta. Prší, semafory září jako reflektory.

Je zelená, právě svítí zelená, auto jede hodně rychle.

Zpomal, požádal táta, kdo řídí?

Její přítel.

Přítel?

Jede směrem na jihozápad, povídám, pryč od měst, kde vyrostl, míří tam, kde vyrostla ona, z chudinských do bohatých, z nebezpečných měst do míst s nízkou kriminalitou — už mu dochází benzín, má jen čtvrt nádrže, plýtvá časem, zdržuje se.

Táta se ptá, Jak se jmenuje?

Krev se hromadí ve švech sedačky, vytváří loužičky a rádio je vypnuté, ale on stejně ztiší zvuk, to je dobrý postřeh, vadí mu každý hluk, nemůže ho vystát, pořád otáčí knoflíkem hlasitosti, dolů, dolů, po celý tenhle odstavec jen ztlumuje hlasitost.

Proč to dělá? Ptá se táta, povídám, Je to kruhový pohyb, jako když máš někoho probodnout a pak musíš kroutit zápěstím, vytáhnout nůž z jater, ze sleziny.

To je dobrý detail? ptá se táta.

Neony prosyčí kolem, sviští, piští? Čelní sklo se v odrazu stává tabulí plnou značek. Pálí ho v krku, přítele mrtvé, „jeho ruce jsou už předem napjaté“.

Právě když jsem napsal tento řádek — a uvědomil jsem si, že začínám příběh zprostředka — došlo mi, že se také zdržuju (moje ruce byly připravené a předem napjaté): věděl jsem, že nemůžu říci to Slovo, věděl jsem, že nedokážu přimět sám sebe k tomu, abych jej použil s laskavou péčí a abych dokázal napsat příběh, v němž se bude vyskytovat (stejně Slovo nebylo slovo, bylo to vlastně méně než slovo, nemělo význam, nemělo nic, z čeho by bylo přímo odvozeno, nemělo pravé dědictví či krásu, bylo dokonce něčím méně než jeho nejnepatrnější písmeno, nebylo ničím, byl to zmar).

Všechno jsem popsal, vymyslel a popsal jsem to tátovi: světla a značky a bolest v krku přítele mrtvé dívky, ve spánku jsem se dloubal nehtem na tváři tak dlouho, až jsem tam měl ránu, kouřil jsem „už opravdu poslední“ cigarety v mém životě a každou noc vypil půl lahve whisky, vstával pozdě, takže jsem přišel pozdě do práce, kde jsem strávil nesmírné množství času na internetu, hledal jsem jednoho komentátora, kterého určitě znají úplně všichni ze sportovního blogu, ale asi pod dvanácti různými přezdívkami, někdy i holčičími, a hledal jsem zprávy o zpětném odběru nebezpečných výrobků, hlavně v domácím automobilovém průmyslu, prohledával jsem vyhledávače s odpovědí na otázku „kde je problém v mém příběhu?“, vracel jsem se z práce a stále jsem nad příběhem přemýšlel, nenáviděl jsem jej a říkal jsem si, že zapojit to Slovo do mého příběhu by bylo jako přivést mámě, co se těší na vnoučata, holku, která je vlastně chlap, bylo by to jako pozvat kamarády domů na večeři a naservírovat jim každému moje vlastní výkaly ozdobené básněmi o tom, jak moc nenávidím přátele a ještě by se to rýmovalo.

Nebylo by správné vnést tohle slovo do mého příběhu a tím i do mého života, nebylo by to zajímavé tak, jako třeba cizinci oživí hostitelskou zemi svou kuchyní a způsobem oblékání, nábožensko-společensko-kulturními tradicemi a jazykem, bylo by to zlé a destruktivní, Přítel je cizinec? Zeptal se táta, snažím se ti vyprávět příběh tím, že ti ho nevyprávím, řekl jsem, asi bys měl vědět, že tohle spisovatelé dělávají, A jsme v Americe? ptal se táta – Tak ještě jednou, řekl jsem, jede autem, protože má na zadním sedadle její mrtvolu, a to tělo je tam proto, že ji zabil.

Přítel možná, povídám, původně mířil nebo měl mířit k jejímu domu, prošel předními dveřmi, pak nahoru po schodech a prohledal šuplíky v jejím pokoji, hledal prstýnek, který jí koupil, prstýnek, který ona přijala a on teď chce ten okamžik vrátit zpět, tu chvíli, ne prstýnek, ale peníze, které za něj vydal, které vydělal na přesčasech, Co dělá za práci? Zeptal se táta, Ale on nemůže jen tak vejít do jejího domu bez ohlášení, projít kolem jejích rodičů, s nimiž žije, teď míří nahoru, do její ložnice, prohledat šuplíky, řekl jsem, na stavbě, pracuje na stavbě, Na jakém druhu stavby? Ptal se táta, Zabil ji vystřelovákem, řekl jsem, který má v kapse bundy.

Ubodal ji vystřelovákem jen proto, aby dostal zpátky prstýnek? Zeptal se táta, Ale teď je v pěkné kaši, povídám: Jezdí okolo už hodinu, vozí kolem domu mrtvolu a říká si, co má dělat, vlastně řídí už hodiny, přemýšlí, co s tělem, má se ho zbavit, a kam s ním, nebo ji má vzít s sebou do jejího domu, ještě pořád je předvečer, vrazí do domu v době večeře, na stole sváteční nádobí, kuře čeká na porcování, zelenina pěkně na straně, květiny tentokrát ne, jen váza s motivem květin (narcisy), (zhaslé, zirkony posázené) svícny bez svíček — aby s nevinností a něhou položil její tělo jako vzácnou vytříbenost na jídelní stůl, přiměje otce, aby její tělo přikryl ubrusem „jako nevěstiným závojem“, detail tvoří „krajka sněhobíle rosou bělená“, v poetickém popisu, nebo by mohl, přemýšlí o další možnosti, nechat její tělo v autě, jít do domu sám a bez vysvětlování čehokoliv obětem nebo čtenáři, zabít všechny uvnitř, protože její rodina — otec, matka, čtyři prarodiče, jako celá souprava stříbra po babičce — jen těm by chyběla, kdyby zmizla, Jak se jmenuje? Zeptal se táta, a jak on? Povídám, A zemřít, to znamená zmizet nadobro, Kdy a kde se příběh odehrává? Zeptal se táta, Jaké auto řídí? Nebo bych to možná mohl vyprávět chronologicky, řekl jsem, a táta povídá, Chronologie znamená, že mi konečně řekneš, co se stalo?

Ray, tak se bude jmenovat, nebo Ronald, povídám — i když další možnosti jsou: Mac, Dick, Donnie/Donny, Smith/Smyth(e), Luke a John — ale u ní jsem si jistý, bude to Patty, protože má tvář tak trochu jako paštika, jako by byla zabalená do lesklého igelitu nebo jako mokré ubrousky opatlané makeupem, odpadky z márnice pro klauny. Myslel jsem, žes říkal, že vypadá dobře? Povídá táta. Má sexy tělo, řekl jsem, pěkné pevné tělíčko, ale ta klaunská tvář není nic moc, je tak trochu mastná a rozplizává se, a to auto je Ford, Jaký model Forda? Zeptal se táta, bílý Ford, povídám, bílý Ford Escort, povídám, nevím, proč je tak jednoduché říct Ford, ale jde to, jde to snadno a je to snadné a zřejmé, určitě to byl Ford, možná červený Ford Fiesta, nebo žlutý, nebo podzimní barva — dělají se vůbec Fordy v podzimních barvách? je možné, že existuje pozdimní Ford? Táta (možná teď, jak píšu, zrovna kontroluje, jestli nezapomněl na noc zamknout garáž) se zeptal, Proč by ti mělo dělat potíže, že je to Ford?

Mac, Dick, Mick, Ray Ronald, nebo ano, zůstaneme u jména Ronald Ray, řekl jsem, který řídí — ne, bude to jinak, nebude to Ford, připadalo mi to takové spolehlivé, autentické a vykreslující realitu, ale teď to zní blbě.

Nechápu, řekl táta, co je na Fordu blbého.

Já, řekl jsem, minulý čas:

Ronald Ray opustil dům, v němž bydlel spolu s Patty, dům, který sdíleli, než se minulý týden pohádali, kdy a kde budou mít svatbu — Patty chtěla svatbu později a s většími náklady — a on se rozzlobil a hodil po ní botu: a ve víru boje ji v jedné ponožce vykopnul z domu — s modřinou na oku a roztrženým rtem — ona zavolala rodiče z telefonní budky o dva bloky dál, aby pro ni přijeli, ale nechtěla, aby přijela policie. Dům byl v rančerském stylu, neměl vlastní příjezdovou cestu, a Ronald Ray nechával auto před domem, šel k autu, byla tam zastávka zrovna před domem a často byl výjezd zatarasený autobusem, auto patřilo bance, dům patřil bance, na obojí si vzal půjčku z banky, banka vlastnila celou čtvrť, To není tohle město? Zeptal se táta, Dnes neměl žádnou práci, povídám, měl volno, nikde na stavbách nebyla práce, nikdo nic nestavěl, nikdo neměl peníze a banky nedávaly půjčky, I když používáš minulý čas, říká táta, mluvíme pořád o přítomnosti? Sednul do auta a jel do města z předměstí, kde bydleli, povídám, a protože „nepopsatelný“ je také definice, právě tak jej popíšu hned od začátku, prostě jen tak, jak je to napsáno, mělo by být jasné, že to není žádné město, že je to spíš jen předměstí, bez centra, bez soustředěného středu, a že čím dál Ronald Ray jel, tím spíše se nemohl dostat dál od domu, jen byl stále více zamotaný do mřížky, stále zavinutější a ztracenější, a připadalo mu to jako hodiny, i když to byly jen minuty, zdálo se to jako celé odpoledne, ale byla to jen půlhodina, než zastavil před malou restaurací. Malou restaurací? Ptá se táta, Ronald Ray tam zastavil, povídám, a díval se přes tabulové sklo, na něž se otiskly hladové dlaně, které sahaly na jeho děvče či snoubenku, nebo kašlu na to, ženu, to klidně můžu říct, Patty, které právě končila šichta a právě když začly zprávy, vypnul rádio, zvednul hlavu, a tady příběh vrcholí.

Vrcholí? Zeptal se táta, povídám, celé to musí být v tom způsobu, v tónu, jestli se to dá rozlišit, jak se Patty jako čísnice naklonila, jako hadr visící z okna — naklonila se přes pult, aby vyklouzla ven z práce a její vedoucí, tak o něm mluvila, „její vedoucí“ přiskočil a štípnul ji, ale ona se narovnala a plácla ho přes ruku, aby ji neštípnul znovu, a pak vyšla ze dveří na zastávku, a tohle, to obtěžování měla každý den, Čí obtěžování? Zeptal se táta, vyzvedával ji obvykle vrah? Popojel a zastavil u ní u chodníku plného listí, a to ji vylekalo, povídám, nevěděla, co dělat nebo co říct, ale dělala, jakoby nic, jakoby neviděl, co se právě stalo, třeba přijel později, nebo zapomene, že to viděl, sluneční brýle nad širokým úsměvem, s nímž otevřela dveře a nasedla, ale jakmile si sedla a zavřela dveře věděla, že to viděl, protože se k ní naklonil přes šaltpáku, aby jí dal pusu, to nikdy nedělal, prostě to nebyl ten typ člověka, Proč ne? Zeptal se táta, čeho se bojí? Ale ten polibek, „dotek rtů“, „sepjetí polibkem“ — to bylo jen odvedení pozornosti, povídám, protože jednou rukou držel volant a druhou ji bodal, ubodal ji vystřelovákem a ona pištěla a navíc k té pištící oběti v autě se začalo kouřit z pneumatik, protože jak přeřadil, aby se vyřítil pryč, srovnal auto a vytáhl z ní nůž, pak stáhnul její tělo k sobě, aby ji přes šaltpáku přehodil dozadu na sedadla, kde se převalovalo a naráželo, nůž, který upustil na podlahu neumytý, bílý, celý od krve, nůž, který zůstal v těle, které naráželo a převalovalo se na zadním sedadle, a ještě víc otvíralo ránu a z ní vytékala dávka kečupu — „toho koření v barvě lásky“, A proč to přesně udělal? Zeptal se táta, nechápu, co ho k tomu vedlo, povídám, Kdybych chtěl mít na zadním sedadle převalující se tělo, auto musí být v pohybu, a tělo musí být mrtvé a kdybych chtěl, aby bylo mrtvé, musel zabít Patty, Takže ty jsi tohle celé začal jen proto, abys mohl mít vzadu v autě poskakující tělo? Zeptal se táta, Jako sekundová ručička, povídám, nejrychlejší ručička v hodinách, jako Atlantik, když šplouchá o přístavní hráz nebo když ti varlata naráží na sedačku pod ženskou, když na ní pracuješ zezadu, Vycházíš při psaní vždycky z jedné myšlenky nebo míříš k jedné myšlence? Zeptal se táta, a je ta myšlenka vždycky tak příšerně blbá? Ale hlavní myšlenkou bylo, že narážení těla symbolizuje čas, povídám, a zatímco zvuk tvoří tikání hodin, obraz netvoří ani tak mrtvé tělo, jako spíše auto, které jezdí kolem s mrtvým tělem uvnitř, které se převaluje a naráží a naráží a převaluje, A tohle všechno se děje proč? Zeptal se táta, a já povídám, Tady někde by zřejmě měl začít monolog, kdy Ronald Ray, jmenuje se vážně jako vícenásobný vrah a rozhodně jako vrah vypadá, rozmazaná tvář, špičatý nos, snaží se vymyslet, co má dělat v první osobě, ne jen, co dělat s tělem, co třeba rozsekat ho na kousky na nějakém odlehlém místě, a na jak velké, ale co budu dělat pak, jak se mám cítit, mám vytlačit slzu, mám nakouknout pod kapotu, jestli tam někde nemám srdce nebo duši, konsternace Ronalda Raye — tohle je křižovatka v příběhu, kdy já/on dělá(m) plány a alibi, spinkutí se mění v konspirace pro úřady a přeživší rodinu, Jako třeba? Ptá se táta, Jako třeba Chtěl jsem ji vyzvednout v práci a ona mě viděla a běžela ke mně přes silnici a mávala a v tu chvíli ji zasáhlo auto, náklaďák nebo dodávka, něco na ní bylo napsáno, Ovoce a zelenina až k vám, prostě jsem se stavil, abych ji vyzvedl, a čekal jsem, než přiběhne k autu, když zpoza rohu vyběhl chlap, byl to černoch, myslím, a bodnul ji tímhle nožem, nesčetněkrát, dokud neumřela v mé náruči, pak jsem ji odvlekl k autu, proto jsem nevolal záchranku, A ona opravdu musí zemřít? Opravdu musí umřít takhle ošklivou smrtí? Ale smrt na papíře je jen překlep, povídám: Například řekneš Ona je mrtvá — ale to „je“ už neplatí. Nemůžeš říct například Ona byla mrtvá — smrt sama o sobě hraničí s věčností a činí minulý čas nepřesným. Ale co s tím, jak může být smrt jenom omyl? Zeptal se táta, nějaká jazyková chyba, o které vědí jen spisovatelé? Jenže není ani žádný táta, nikdy tu žádný táta nebyl, můj otec by mi nikdy nekladl takovéhle otázky, nikdy by neměl trpělivost mi takhle naslouchat, jak mluvím o literatuře, už vůbec ne o mém vlastním psaní, nebo o vraždách a sexu v nějakém nejasně popsaném středozápadním státě, i když si myslím, že by mu vadily jen přiopilé sexuální narážky o pleskání koulemi na zadním sedadle auta, jinak by mu všechno to násilí přišlo jen nepříjemné (Nejspíš by se zeptal jen Jsi si jistý, že to auto má manuální převodovku? Nebo A proč tam nedáš automatiku a nemusíš řešit žádnou šaltpáku uprostřed?), jako spousta věcí znepokojuje i mě, některé věci, místa a časy, tady a teď a taky určitá Slova.

 

Ronald Ray řídí, mami. Světla se rozprskávají o sklo. Malé auto až po okraj plné hemoglobického vína. Kdy se světla stávají světlými? Může něco, co jiskří, i střílet? Mami, vždycky jsi uměla tak zlehka odpovědět na všechny otázky. Ronald Ray projíždí kolem stromů. Projíždí kolem poštovní schránky ověšené povadlými balonky. Proč balonky splasknou (Kolik mi bylo, když jsem se ptal na tohle, šest)? Jak ví pošta, jak se dostat od dědečkova domu k nám (byly mi čtyři, když jsi mi ukázala pošťáka)? Projíždí kolem kina s reklamou na rok mého narození, což je i rok jeho narození a pro usnadnění i rok narození Patty. A co je tady parkoviště a co ne? Co je strom a co je jen telegrafní tyč?

Mami, řídí auto a já jej nechám jet, a zatím ti zavolám, Ahoj, nevolám ti do práce, protože je ještě brzo, ale domů, v pátek nepracuješ, ale stejně jsi brzo vzhůru, už ze zvyku a poslouchám, jak mluvíš, tvé příběhy o starých kamarádech, které nemám rád — mají děti stejně staré jako jsem já a já nemám rád jejich úspěchy — o nových kamarádech, jejichž jména nerozlišuju, poslouchám, co vaříš, jako by novými modely telefonů mohl procházet i pach, poslouchám tvoje recepty a jejich bezmléčné, bezlepkové variace, o cestě, kterou plánuješ za tetami v Santa Fe, kurz keramiky pro pokročilé, do kterého chodíš, a o tvé dobrovolnické skupině pro podporu zánětlivých střevních onemocnění, a on pořád ještě jede. Je ztracený jako v mapě jedna ku jedné — já jsem pořád ještě jen napůl vzhůru, i když jsem tento telefonát začal já sám, teď bych jej chtěl ukončit, za hodinu musím být v práci (a právě mi došel střelný prach — ten čaj).

To je jako s tím Fordem, mami, zahrnuje v sobě i jiná jména. Zahrnuje i to, co jsem ti řekl a co jsem ti neřekl, a stejně tak, jako matky lžou dětem nejen o tom, kam mizí vzduch a odkud se bere pošta a telefonní hovory, ale i o náročnějších otázkách jako je smrt a Bůh, a může vůbec Bůh zemřít? Většina dětí taky lže rodičům, i když moje lži byly většinou úplně pitomé — většinou to byly lži z opomenutí (tak už víš, proč jsem ti o nich až doteď zapomněl říct). Řekl jsem ti, že pracuju pro farmaceutickou společnost, možná jsem i několikrát zmínil, že je to nadnárodní farmaceutická společnost, jako by množství zemí bylo faktorem zlovolného spiknutí proti mému platu — ale neřekl jsem ti, že pracuju jako korektor. Jako jazykový redaktor, nejnižší ze všech redaktorů, jsem jenom čtenář, ani nejsem spisovatel, nemůžu psát; a s těmi, co píšou, jsem se ani nikdy nesetkal. Jejich texty prostě dorazí v devět ráno do mé emailové schránky odněkud z Dillí nebo Láhauru a já je mám projít — jsou to štítky léků, instrukce k užívání a já zaznačuji chyby. Nepotřebují rodilého mluvčího k tomu, aby objevil chyby v symptomech a chybějící zvratná zájmena, ale je ho potřeba, aby u subdodavatelských zakázek zaplatil potem za každý čtvrťák (dělá Láhaur korektury Dillí? Nebo Dillí Láhauru?).

Když jsem s tíhle příběhem začal, pročítal jsem text o léku zvaném Nomenex, mami — měl by tě udělat „šťastnějším“ (moje slovo), a možná to tak je, možná ne, ale účinnost léku není to, co mě štve, teď, zatímco Ronald Ray řídí. Zlobí mě, jak o léku mluví lidé v kanceláři. Pokud má někdo špatnou náladu, mami — třeba se jim poblil pes nebo mu zavřeli bráchu do vězení a oni teď brečí na záchodě pro invalidy nebo ve schodišťové šachtě, nouzovém schodišti a cvičišti pro kardionadšence, co nejezdí výtahem, schodišti, které se jinak používá jen k telefonátům předraženým veterinářům nebo strýčkům právníkům — neřeknou Ona potřebuje Nomenex, nebo Možná bys měl doktora poprosit o Nomenex, místo toho říkají Musí se znomenexovat, Znomenexujte ji, nebo Znomenexovat tu mrchu, a lidé to říkají i o sobě, Znomenexujte mě, mám týden zpoždění, vyprdnul jsem se na dietu, nemůžu spát a Heather mě nenávidí. Je to jedno, cokoli je důvodem, Nomenex pro mou ex, když už jsme u toho. Všichni moji spolupracovníci se jmenují Heather nebo nějak podobně, mami. Jak se může člověk takhle jmenovat? Jak by vůbec mohl být považován za originální bytost? Jména hromadí, přehánějí, zkarikují všechno příliš neskrývané. V účetnictví sedí dva Rickové. Všichni je známe, dokonce i Rick to ví, Ricky, ten zná účetnický triky. Marketingový Steve všechno ví. Tucson to je distribuce, má nás všechny v levé ruce, Trenton, sladký Trenton, bezelstně nejhorší („náš“ laborant), Ronald Ray je rychlej a Patty se plácá vzadu v autě.

Mami, nosím cokoliv, co je čisté. Kalhoty, košili, vázanku uvázanou a zapnutý límeček, jednořadé sako, vše solidněbarevné, kromě kravaty, která má v pruzích miniaturní vlaječky, třásničky červené s bílou, kalhoty tmavé, nerozliším tmavomodrou od černé, košile bílá, jeví známky občasných kapek od kávy s mlékem a cukrem, sako v barvě s kalhotami, ať už se trefím do černé nebo do modré, ponožky vždycky černé, boty vždy černé (ty poslední dvě jsem kupoval společně a prodejce se dušoval, že jsou obě černé) — ale definitivními koordináty mého do nejvyšší možné míry barevně zkoordinovaného šatníku je to, že všechny značky v něm jsou dokonale zaniklé. Táta během let nanosil oblečení do mého bytu, koupil je už před lety, před desítkami let a desítkami centimetrů v pase, a tyto oděvy — dnes zaplňují nahotu mého bytu, kde je pouze ložnice se skříněmi a koupelna, která páchne ucpaným odpadem — pro mě nic neznamenají, jejich návrháři jsou pro mě nuly, jejich značky pro mě nenesou žádné příznaky současnosti, zda takto označené kusy stály celé jmění a považovaly se za vrchol elegance, nebo se prodávaly za pár šupů a byly beznadějně nudné. Moje ostatní košile mají fleky a různé tečky, ale žádné nápisy, mami. Další kalhoty, které nosím, jsou džíny — vyrobené v robotárnách, zahalenými ženami na druhém konci planety, v nějaké neznámé, bezejmenné zemi — ty samozřejmě mají své značení, ale schválně si kupuju takové, aby byla značka skrytá, neprodyšně utajená pod páskem nebo ve švu džín, čelem k bolehlavu mé erekce — určitě jsi ráda, mami, za tuhle myšlenku, a Patty se převaluje a natřásá.

Jedu vlakem, který je rychlejší než autodoprava, žádné semafory, žádné stopky, ale Ronald Ray pořád ještě lehkomyslně jede dál a tělo nadskakuje. Mami, jsou pořád ztracení, jako já. Být zaměstnancem nadnárodní společnosti znamená, že pracuju v jednom státě a nemůžu cestovat, jen dojíždím. Jezdím často kolem štíhlé věže. Uvnitř je kancelář. Tahle nadnárodní společnost má své jméno, ale její pobočky mají také svá jména a některé z těchto poboček prodávají farmaceutické výrobky s názvem, a jiné pobočky prodávají licencované generické verze farmaceutických výrobků, a dokonce i tato generická léčiva mají své názvy (generické názvy léčiv) — a věž má taky svoje jméno a jméno té věže je stejné jako jméno nadnárodní společnosti, ale než se věž pojmenovala po nadnárodní společnosti, bylo na ní jméno společnosti, kterou odkoupila nadnárodní společnost, a jméno té původní bylo připojeno k názvu té nadnárodní, takže, mami, věž byla přejmenována, pře-věžena (jména nemůžu zmiňovat, jména nemůžu ani vydechovat).

Je devět hodin ráno, pouštím počítač, můj ranní počítač, připomene mi, kde jsem skončil včera večer (vůbec jsem neskončil): nevěděl jsem, kam s Pattyiným tělem, Ronald Ray nevěděl, co o něm má říct, nevěděli jsme, jakou zodpovědnost vůči tělu máme, mami, dokonce ani o našich slovesných časech nebylo rozhodnuto. Teprve zvažoval jejich zrození. Bylo neuvěřitelné, že pro někoho byl tento fiktivní seriál srozumitelný, ale zároveň to bylo i uvěřitelné. Nemožné a přesto možné, že by někdo tomuhle říkal domov, když se takto stává místem k obchodování (myslel jsem na svůj domov, když jsem to psal). Všude kolem něj byly nápisy Vlné pkj, místní seznamy omylů a chyb, spálených mostů, vyhořelých žárovek, Zimmer Frei! jako bychom se zastávali — za co byl Zimmer ve vězení tentokrát? (Tuhle řádku jsem si připravoval.) Mami, nejeli už jsme kolem tohohle průchodu? Má odjet pryč, nebo si dát jídlo? Vzali jsme si léky, nebo ne? A pokud ano, mají se brát s jídlem? Světla blikají zlehka. Mami, bliká světlo, když se zapíná, nebo když se vypíná? Nebo když řekneme bliká, znamená to obojí? Nad tímhle jsem přemýšlel asi týden. Blikybliky je potřeba opravit, dát na seznam chybových hlášení. Email v 9.30, schůze o sloganech na deset nových produktů (dokonce i my galejníci jsme součástí hlasování), email v 11, hlad, nuda (což je jen jiný druh hladu) a Ronald Ray pořád jede a Patty nás opustila a nepouští ji to.

Středa bez snídaně, uvědomil jsem si, že má možná taky hlad. Čtvrtek, zrušili schůzi v 11.30 (přezkoumání norem, dohlížitel má chřipku), už mě nebaví sedět pořád u stolu. Přemýšlel jsem, že bych se šel někam najíst. Našel bych restauraci, místo, kde bych mohl pozřít svůj příběh. Nedá se tomu vyhnout, mami. Jde o život, o přežití. Moje vlastní. Vlastní přežití, napíšu ubíhající kurzívou, mého příběhu. Vražda je hlad sám o sobě a člověku z ní taky vyhládne. Obojí je záležitostí chuti, upírání si sobě samému, dokud se nezlomíte. Udržíte volant do té doby, dokud celý stroj jednoduše nevybuchne. A jde jít dál — dál, mami, nebo dále? — nebo jsou to zaměnitelná slova, jako návěstí, na nichž se mění jen názvy měst na hranicích států? Musel jsem si ten rozdíl připomenout, než jsem vyrazil na oběd. Byl to poslední den prvního týdne, kdy jsem měl blok. Šel jsem dál, než obvykle, mami, abych se o tom už dále nerozepisoval. Přešel jsem celé bloky. Minul jsem restaurace, bary, on minul herny, kde také vařili jídlo, minul kulečníkové herny a bowlingové tělocvičny, které nabízely kulečníkové a bowlingové menu. Ale jídlojídlo, mami. Ty bys pro něj mohla uvařit, anebo já, kdybych vařil.

Jídlo, bezedná metafora. Jídlo jako nebo coby neukojitelné přirovnání. Taštička vnitřností s otiskem z košíku. To byl můj cíl. Laskavost veselého upřímného Halali, který rád procvičoval španělštinu. Peníze z každého prodaného balíčku šly na výživu a ošacení jeho ženy a syna, kteří žili osaměle v Halalábadu. Zeptal se mě, Jaká nejlepší sluchátka můžu koupit svému dědicovi? Jaký skateboard je nejstabilnější? Moje odpověď zněla vyhýbat se mu nejmíň měsíc. Lituju, mami. Chybí mi jeho grilovací vzhled, jeho černouhelné žertování nad uhlíky. Stáli jsme na rohu 10. Avenue & Hlouposti, mluvili o ekonomice teroristů — můj vozík tam nebyl, můj španělský Halali taky ne. Vysomroval jsem cigaretu (od sekretářky), oheň (doručovatel), típnul jsem ji. A ta prokládáná pita kapsa s nakládanou zeleninou — už jsem ji tu měl dřív, vždycky mi tu něco chutnalo dřív. Zpátky v hale, bez jídla, ale během hodiny jsem mohl sledovat, jaké jídlo obědvají moji spoluvěžníci. Gorila u dveří pumpovala wrapem a proteinovým koktejlem. Recepční dvanáctky opustili výtah ve dvanáct a šli na vodu a salát. To by mi nestačilo, mami. Už jsem zase zpět v mé krychli — Ronald Ray je zpátky za volantem, já u monitoru — a trvalo mi další hodinu, než jsem pochopil, jak moc jsem byl otráven.

Mami, příští měsíc jsem strávil netečný, zaseknutý, v zajetí patetické, mogigrafické křeči (k přesnému určení technického stavu „spisovatelský blok“ jsem si vybral referenční text, který sloužil k vyrovnání lednice v kuchyňce u naší kanceláře) — nejistý, nebo možná až příliš si jistý tím, kde by má hlavní postava měla povečeřet. V agonii nejistoty, zda by měl spíše povečeřet tady nebo tam a co by to vypovídalo o jeho charakteru/ o mém — a nad tím, co je riskatnější — projet drive-thru s Patty na zadním sedadle? Nebo prostě zaparkovat její mrtvolu a jít na jídlo o třech chodech? Měl by dát volný průchod náhlému popudu vrátit se do Pattyiny restaurace? nebo by to bylo příliš zřejmé směřování tragédie ke konejšivé krajnici? Ronald Ray sleduje blížící se podsvětlená loga, každičké zbabělé vtělení se, každou licenci na touhu. Tolik vymožeností, a přesto jsou všechny stejné, tolik způsobů, jak je zavrhnout, a taky jsou všechny stejné. Příliš mnoho malých výběrů: do které restaurace bych měl jít? co si mám objednat v té které restauraci, do které by on měl jít? jaký oblek si mám obléknout a který vyprat? když jsem nesnídal, měl bych i neobědvat, abych mohl psát? vím, že nic z toho na tebe nezapůsobí, mami. O přestávce na oběd zůstanu sedět v kanceláři a on stále jezdí dokola. trpím sedavým povoláním na židli, která už se netočí, on strhne auto, aby si dal sushi od Číňanů, zavolá telefonem objednávku Mexičanům — ale jak by mohl Ronald Ray telefonovat, mami? Měl mobil, nebo musím někam postavit telefonní budku? Já jsem natankoval, jeho nádrž zůstává prázdná.

Jak končí pracovní den, měl jsem znovu zkontrolovat neschválený lék na poruchy pozornosti — „JMÉNO [Indipakové nesmí znát jména léků, která sestavují podle šablony: jména jsou privilegiem, ta smíme vkládat pouze my, zaměstnanci s kilometry pověření] může způsobovat vedlejší účinky. Řekněte svému lékaři, pokud jsou syndromy velmi silné nebo nepolevují: nervozita, neklid, potíže s usínáním a se spánkem, nekontrolovatelný třes některé z částí těla, změna libida“ — mami, i já sám měl problém se soustředit (což je „vědomý proces selektivní koncentrace“, podle kolaborativních webových stránek, které jsem redigoval, když jsem měl redigovat něco jiného, a jak jsem tak psal, vyšlo mi: „vědomý proces selektivní koncentrace na to, co se stalo s tím stánkem s arabským občerstvením na 10. Avenue?“). Tiskové chyby zaneřádily mou práci. Byl jsem varován, já, který obvykle sepisuje varování pro druhé (o tom byl celý můj text): dělejte tohle, nedělejte toto, pokud ucítíte nevolnost nebo nucení na zvracení, a Ronald Ray trpí dromomanií. Slovníková definice slova dromomanie odkazuje k tezauru, který navrhuje (radí, zmiňuje, doporučuje) drapetomanii (podivný syndrom, který způsoboval, že otroci utíkali ze zajetí). Vyhledal jsem si to, nechal jsem stránku na monitoru, když jsem šel na záchod, dostal jsem napomenutí za mé (podtext byl rasistický) porušení firemních PPI (Pravidla používání internetu). Naštěstí to nebylo „bolestivé či časté močení“, i když při tom všem stresu — ačkoli působení není účinek — jsem pociťoval „neobvyklou slabost“, která jednou dorazila v indipakovém mailu jako „neobvyklá slaboucnost“ — nikdy v životě bych nedokázal, ani já, ani počítač, vytvořit tak krásné slovo, mami. Nikdy nedostanu přidáno ani nebudu povýšen, a ještě k tomu používáme takzvanou „oxfordskou čárku“. Napsal jsem několik stránek, které jsem vyhodil, pak mě přepadl strach, že by je nějaký konspiracionista mohl najít, a tak jsem je vytáhl a natrhal na malinké kousíčky, které jsem dal do pytle a ještě do druhého pytle a šel jsem je hodit do popelnice ve slepé uličce v jiné čtvrti (kdybych mohl, roztrhám na kousky i tu slepou uličku).

A tak to bylo každý den, mami, to jsou dvě slova, když mluvíme o opakované zkušenosti, zatímco když napíšu každodenní, mluvím o něčem nudném, něčem obyčejném. Všechno, co jsem napsal na svém pracovním počítači, jsem odeslal na svůj osobní email a vymazal. Jakmile jsem došel domů, podíval jsem se na mail na svém domácím počítači, nebo nočním počítači, znovu jsem si přečetl svou denní práci a přepracoval ji. Odbyl jsem večeři, poslal jsem si mailem noční stahování z kůže a vyvrhování vnitřností, zamotal se do peřin, které chřestí jako starý papír a zhasnul jsem světlo. Každý den jsem žil dvojitě, v každodenním pokrytectví. Znomenexuju nás oba, mami, ale nejdřív si přečti obezličky dole pod textem: Nomenex neexistuje, je to jen vzorková droga, směsice směsic — vznikla ze spojení amfetaminu s dextroamfetaminem do jediného léku, který dokáže zvýšit soustředění a zároveň pomoci snížit váhu, díky čemuž se k vám obrátí zpět pozornost těch druhých, k někomu štíhlejšímu, na nějž mohou soustředit své vlastní osobní dávky drogy — je to fiktivní náhrada za celou škálu antidepresiv, která skutečně existují, a která bych raději nejmenoval z obav z legálního postihu (v případě, že tento text bude publikován), ale také proto, že by mě mohli vyhodit. Nemohl jsem spát, mami, ale nepotřeboval jsem prášek na spaní — potřeboval jsem hamburger. Nebudu neupřímný, potřeboval jsem jeden konkrétní burger — bulka a mleté maso nemusely být rozpoznatelné, ale jinak musel být jedinečný. Úplně jsem cítil tu chuť, i Ronald Ray ji cítil — cítili jsme přímo ingredience aktivní i neaktivní — ale nemohl jsem mu předepsat to, co chtěl a co jsem chtěl i já: nemohl jsem znomenexovat ani jednoho z nás neexistujícím Nomenexem, který jsem nemohl pojmenovat a tím jej stvořit, mami, jsem úplná troska.

 

Ronald Ray, zkusí to ve třetí osobě. Není nic výkonnějšího než třetí osoba (vševědoucnost) a příběh o fastfoodu by neměl být jiný než účinný. Spisovatel — J., například, zbeletrizovaný illeista, pravidelný masturbátor a nevyužitá pracovní síla — může psát, ale nemůže jmenovat, i kdyby nakrásně věděl, co chce pojmenovat, ví, co chce říci, zná to Slovo, zná písmena, která Slovo tvoří, zná zvuk těch písmen a tvar těch písmen, Ronald Ray, zná je, jako zná slovo uxoricida, jako zná tvrdé i měkké hlásky, nebo tvar písmene J, ale nemůže je vyslovit nebo je seřadit, nesmí je sestavit do … může vás jen provést nepříjemnou cestou, ukáže vám vzdálenost v mílích, výjezdy, zatáčky, zhmotní vás i rozvody, opodstatní vás ve svodech během toho, jak vyvozuje svá vlastní selhání — v noci, s hlavou přesně ve středu sněhobílého polštáře, který potřebuje jen několik sezamových semínek na vrchu a trochu připéct, aby vypadal jako bulka — a zatím kolem zuří války a nemoci, vybublávají tu a tam jako rozpálený olej. Nedokáže to, Ronald Ray, je mu to líto, ale i darebáci mají svou úroveň, mizernou fiktivní úroveň. Mohl by si vymyslet fiktivní restauraci, aby sis v ní mohl dát svůj burger, ale každá fiktivní restaurace by byla podobně jako Nomenex jen bezcennou nápodobou, nesouvislou imitací, generikem generika. Každé rychlé občerstvení, které si vymyslí, by muselo být zcela jasně založeno na skutečném rychlém občerstvení, skutečné hamburgrárně, kterou každý zná a kde každý byl a kde byl dokonce i autor (spisovatel vyzkoušel také náhražkové drogy, na nichž je založen Nomenex). Je vám líto hamburgerového občerstvení, které musí soutěžit s fikcí? Ne, litujte fikci, která musí čelit skutečné značce občerstvení! Ronalde Rayi, bojí se spisovatel, že bude nařčen, že je v područí konkurence své falešné značky? Ale může mít neexistující řetězec konkurenci? Vymyslet restauraci by mohlo povalit celý řetězec? Ano, Ronalde Rayi, je to směšné! Spisovatel by musel sedět ve svém apartmánu nepublikován (a vodní tlak poslední dobou není velký), a vytvořit řetězec rychlého očerstvení, vytvořit jméno a dokonce i logo a falešně registrovat a obchodovat a chránit autorskými právy celý tenhle vynález od jeho vnějšího a vnitřního vzhledu až po jeho gastronyma a mňamkové neonázvy jeho supersyntetické kuchyně a proč? jen proto, že nechce být spatřen, jak vstupuje do již existující a milované pobočky rychloobčerstvení v tomto šíleně kreaturském příběhu, omlouvám se Ronaldu Rayovi, o ordinérní vraždě jeho přítelkyně? Skutečně si spisovatel myslí, že když ve svém příběhu zmíní už existující slavné rychlé občerstvení, může pomoci rozmáznout jeho slávu jako majonézu po hambáči? Rozšířit ji jako válku či nemoci? jako literární „vlivy“? Není přesvědčen, že by jen dále šířil jeho (teď se nemůže rozhodnout, které slovo je to správné) homogenizaci? Je přesvědčen, že jen dále homogenizoval tu absolutní diverzitu jeho škod? Neměl by, neměl by si s tím dělat hlavu. Tento příběh nikdy nebude vydán, nepřežije — na rozdíl od plastových pytlíků, polystyrenu, které se budou rozpadat navěky. Tento příběh je bližší tomu, co je zabaleno uvnitř: nezdravé, vyrobené vykořisťující prací (sebe-vykořišťující), má to být zkonzumováno nebo zahozeno, to je jedno, každopádně má rychle zmizet, být rychle zapomenuto. Exkrement vyloučen, exkreován. Ronalde Rayi, ty musíš mít hlad jako vlk. Stáhni okénko a popřemýšlej o mnohoznačnosti slova „tah“.

RR, tvůj spisovatel přestal psát a začal číst, knížky z knihovny a stránky vytištěné z internetu, všechno o historii této značky rychlých občerstvení, o této franšíze s hamburgry, kterou nesmí jmenovat (ale naneštěstí na ni nemůže nemyslet), (zatím nechal stát práci, zapomněl počítat slova, zapomněl chodit do kanceláře, do té zbytečné nafoukané a naprosto odporné vynechávky, zrušil veškerou neopatrnost tím, že byl sám neopatrný), četl o bratrech, kteří založili restauraci, v níž vyráběli burgery a měli velký úspěch, každý je měl rád a všichni z okolí k nim chodili, bylo to v Kalifornii v roce 1954 (informace jako konglomerát, který způsobí restrukturalizaci představivosti: v roce 1954 vznikla barevná televize, spisovatelovi rodiče, zákon o desegregaci!), a pak přišel za bratry člověk, podnikatel s obchodním duchem a koupil od nich jejich restauraci a spolu s ní i něco naprosto neuvěřitelného — tvůj spisovatel si vzpomíná, jak byl v šoku a nemohl uvěřit, že je tohle možné, vzpomíná, jak naivně a nezrale se cítil, když zjistil, že to je možné, a nejen to, že se to děje často a že dokonce existují zákony, které ošetřují tyto nevratné transakce — spolu s prodejem restaurace prodali bratři tomu muži své jméno. Bratři, kteří založili hamburgerovou restauraci, prodali své jméno člověku, který z něj okamžitě vytvořil obchodní značku, a tím jim zabránil v tom, aby kdy mohli nějak finančně těžit z jeho užívání: Pokud by si chtěli otevřít další restauraci — emburgerovou, neemburgerovou, jakoukoliv — nesměli by použít své vlastní jméno, museli by si najít jiné, bylo to, jako by si jen se shovívavostí toho muže mohli nechat své vlastní příjmení, jako by měli mít povolení k tomu, aby nesli jméno svého otce, aby je předali jako rodné jméno svým dětem (měli nějaké děti? lze to zjistit?). Tento muž, jako výhradní vlastník jména s otcovskou předponou, které patřilo dříve někomu jinému, vzal tuto jedinou restauraci, jíž byl vlastníkem, a zduplikoval, ztriplikoval ji, zkorporatizoval tuto restauraci na restaurace po celé Kalifornii, než nakonec kulinářsky kolonizoval celou zemi, a pak celý svět, a tvůj spisovatel o tom četl, RR — tohle byl jeho jediný pokus o průzkum a výsledky jej znechutily a bylo to v zimě roku 2008 v New York City.

Byla to zima, v níž se spisovatel vyhýbal rodičům a nepracoval naplno a po celé environmentálně neudržitelné měsíce tě nutil jezdit Středozápadem či různými centrálními oblastmi jen proto, že se nemohl přimět napsat či naťukat těch devět písmen, jež ztělesňují název restaurace, kterou on a ty potřebujete tak moc pravidelně navštěvovat, RR — s tělem vzadu v autě, s tím krvavým tělem na zadním sedadle, s mrtvolou v kufru auta, s mrtvolou na kousky rozřezanou poschovávanou po všech kapsách, tvůj spisovatel si to rozmyslel. Rozdíl mezi dálnicí a silnicí první třídy je. Rozdíl mezi ulicí a cestou je. Slovesa: zhlt potravu, fágovat ponravu. Přídavná jména: mokrá dálnice, zelená dálnice, modrozelená dálnice, zauzlený/spletitě komplikovaný. Mýtné? (Zahrnuje: vztah mezi prokrastinací a hladem, obraz: knoflík hlasitosti rádia jako areola, obraz: příkop u silnice jako rámusící pánev, obraz: žaludek R.R. jako náhradní pneumatika, obraz: na zadním sedadle chrastí jen seschlé pozůstatky).

12/08, stránky/.txt složky byly přesyceny názvy této nepojmenovatelné díry: U pánvičky, Grillbar, Big Burger („Where the Burgers are Big“ a jejich stoleté logo mělo mít dvě propojená B, spojená dohromady — jako monogram na luxusních ručnících novomanželů — dokud nenarazil na potenciální možnost skrytou v těchto dvou B — pokud je položíte, otočíte o devadesát stupňů, budou v horizontální poloze vypadat jako líná BB, jako dva bratři s pivními břichy, jak leží na zádech a odfukují po jídle — jako by pod nimi někdo podtrhl ubrus — nebo jako čtyři kulaťoučké burgery, které čekají, až je někdo slupne: ). Původně doufal, že vznikne umělecké dílo, RR, ne potíže. Žádná tvrzení o próze, ani prozaické stvrzenky. Tvůj pisatel by neměl zpracovávat jméno tohoto slavného napodobitele a hledat místo toho jiná jména, jimiž jej nazývat, proč? ptá se sám sebe Proč? Možná nemůže zmínit slavné občerstvení ze vzteku? možná odmítá vše slavné? Koneckonců, tento slavný originál — měl by jej začít nazývat jinak pokaždé, tak, aby ani odkaz či negativní zmínka nebyly omylnou narážkou: Slavný řetězec, nebo Fra-Fra-Franšíza, Přezdívka, nebo Restaurant, který Odolává Všem Přezdívkám — vlastně jej tento slavný řetězec nikdy neplatil, tahle sladce kukuřično-sirupová franšíza, která nebude nebo nemůže, atd., atd. a nikdy nepodporovala jeho umění.

RR, tvůj spisovatel je (aspoň doufá) spisovatelem, který píše, nikoliv zkouší vyzískat kapitál tahem za hrazením nákladů, uspokojováním se akciemi na své jméno. Proč by měl sponzorovat či být sponzorován rychlým občerstvením tím, že vloží jeho jméno do svého příběhu? do tvého příběhu? Mohla by někdy tahle restaurační společnost vytisknout jeho slova na své obaly? Ozdobí krabičky na hranolky úvodem z Krvavého těla? Dokázal bys je sníst, RR? „Jeho dívka se zlatohnědýma hladovýma očima“ stojí napsáno přes jablečnou taštičku, mezi ptáčátkovými nugetami — a ty zlatavé hranolky jako prstíčky! a ten strašný název, Tělo zmírá v krvi! Možná se tvůj spisovatel bojí přítomnosti? bojí se žánru přítomnosti (efemerafobie)? možná nechce svůj příběh datovat? příběhy by měly být „věčné“ — anachronistické? těžké rozhodování — i ty nejmenší podrobnosti, jako třeba auto nebo tempomat, léky či věže — to vše slouží k dataci a umístění textu, dosazuje mu pevné místo v dějinách a geografii. Tvůj příběh se nyní stává textem, RR, a to znamená, že příběh už skončil (měl skončit někde u syčících neonů, které jsi míjel, neony dávají všemu čmáranec předminula).

RR, možná je tvůj spisovatel jediným spisovatelem s tímto problémem, možná je příliš vážný. Možná se jiní spisovatelé lépe přizpůsobují svým okolnostem, třeba jsou méně plaší. Zeptal by se jich, kdyby je znal, kdyby kohokoliv z nich znal blíž. Jen A.J. s křivým knírem a posedlostí Ruskem (chodili spolu do školy, A.J. píše detektivky pro mládež). B.C.D. (další, tentokrát pisálková ze školy, odmítla se s ním muchlovat), píše do týdeníku čteného spíš pro svoje průjemné komiksy. H., napsala svou dizertaci o Nabokovovi v jeho vlastním stylu: popudlivém, zpěvavém, germanofonickém, frankofonickém, povýšeně nepředměstském, za nějž se platí definitivou. Y., neví, jestli zápletka, kterou „obnažuje“, nahota, kterou „rozkrývá“ — jeho snoubenka se naučila vařit z pořadu v televizi — chce být románem nebo scénářem. Nebojte se křivého obvinění či pomluvy (zfalzifikoval jsem dokonce i iniciály), literatura už tuto moc ztratila. Fair use znamená pouze, že uživatel je nespravedlivě využíván. Tvůj spisovatel zná výtvarné umělce, kteří prodali svá těla korporacím, nechali si vytetovat emblémy a slogany na vychrtlá předloktí a lýtka. Zná abstraktní skladatele, jejichž hudba je plná disonancí, jež musíte snést, když už pro nic, tak proto, abyste si pak mohli užít tu úlevu, když dohrají, kterou vám dopřeje DJ útržky popu z 90., 80., 70., 60. nebo 50. let. Umění, které předvádí jiné umění, citace, které citují jiné citace — tvůj spisovatel tenhle jev zná, slangově: je si vědom, byl vychován v kultuře (nepříliš ironický žargon, vybírám jen nejvhodnější chuťové analogie): dávení, kultuře přesycení až ke zvracení a dalšímu přesycení až ke zvracení až do dalšího vyzvracení — mimeze kousků sýra — a pak tu louži znovu vylíže. RR, tvůj spisovatel ví, že metody používání značkových jmen a kdejaké komerční upovídanosti ve fikci již byly popsány mnoha jinými spisovateli s pomocí jiných slov, dlouhých slov, víceslabičných složeninovědlouhýchjezevčíkovitýchslov, která na stránce vypadají tak odpudivě jako autorskými právy chráněná podstatná jména, jež sama kritizují (nedokáže je zde „instanciovat“) a RR, tvůj spisovatel také ví — je to fakt! je to fakt! že veškerý jeho zájem o značková jména & spol. je už považován za zastaralý a otřepaný a že většina lidí, teď myslí své kamarády, jej považuje přinejmenším za intelektuála a nebo za snobsky afektovaného člověka (to řekl Y., když mu poslal tvůj příběh, „snobsky afektovaný“), zoufalý a nudný (Y. řekl, „tvůj příběh je jen samé zoufalství a pak nuda“), myslí si, že jeho problém — napsání jména profitující entity v neprofitujícím či zanedbatelně profitujícím příběhu, jež mu způsobuje bolest — je spíše antiproblém, vyřešen před lety, vyřešen před desetiletími, že v samotném annus Reaganis, kdy se tvůj spisovatel narodil, už bylo dávno běžné používat autorská jména značek ve vlastních dílech. Ale co tvůj spisovatel vnímá právě teď, je, že dnes to není v pořádku a že to, co dříve bylo osvobozující, je dnes jen smutné a svým způsobem je to regulace. Co bylo kdysi prohřeškem je dnes spíše trápením. (Mohli bychom si k tomu přidat poznámku, že lidé dnes již nekouří a nepijí tolik — poté, co jimi po celé století manipuloval alkoholový nebo tabákový průmysl a jeho lobby). Ale i přesto spisovatelé trvají na tom, že budou přidávat značková jména do svých příběhů, RR, je to neplacená reklama, ne proto, že kdyby se tomu vyhnuli, bylo by to nemístné či rušivé, ale proto, že otázka, zda umístit reklamu nebo ne, jim vlastně ani nepřipadá jako otázka, vloží značku do příběhu, protože značky byly vloženy už do jejich životů, jako by jim někdo zavedl žaludeční sondu nebo je znásilnil, a tím se pro ně staly druhou přirozeností, to je příšerná banalita, ano, značky se staly druhou přirozeností a vdechujeme je stejně přirozeně jako vzduch. Dnes můžeme vytvářet celé věty ze značek, namačkáme je vedle sebe jako auta, celé odstavce jako do sebe nabouraná auta při hromadné nehodě, jak to spisovatel nedávno očumoval — nahrbený s bolavým krkem — cestou do práce: Nově upravený maskot zmrzlinový telekomový mluvčí v re: speciální příchuť závady s online rezervací letenek. Reviduj, derivuj. Dokonce i tuto techniku si můžeš patentovat. „Raději by zemřel, než aby se zamiloval“, přeložme Muž — celebrita by [utrpěl stejným osudem (jako) ve svém předchozím filmu] dříve než diamanty/tucty růží/tvrdý penis doplní šampaňské. Podíval se na své značkové hodinky. Jeho úsměv byl stejně lepkavý jako značka lepidla nebo lepicí pásky. Tvůj spisovatel je osamělý, RR, nemá žádnou ženu, kterou by mohl rozčtvrtit do hamburgerového masa nebo budoucnosti. Nemá přítelkyni, již by mohl doplácat do tvaru hamburgeru budoucnosti. Má tady přerušený román, na palubě vesmírné kapsle, která měla být objevena na konci románu, jak nikdy nebyla vypuštěna z Camdenu. Je to novelka, sentimentální novela, která vypráví stránku za stránkou za minutu hodinový pornoklip s pornohvězdou jménem Jami Joyce. A to celé, příběh jeho neuróz a paranoie se stávají stylovými: Nikdy nenapíše slovo America, místo toho volí narážky či vynechává; napíše „the City“, případně CAP (místo New York City); píše „anonymní pruh“ místo dálnice I-95, i když mu bláznivý instinkt napovídá: „I-nonymous“; a samozřejmě nikdy nepoužívá středníky. A když už jsme u toho, RR, budeme trvat na slově „polystyren“, což bude pravděpodobně malým písmem, minuskulami, i když by tam správně mělo být „Styrofoam™“, majuskulami, termín pro „extrudovanou polystyrenovou pěnu“, kterou prodává Dow Chemical Company. Možná tvůj spisovatel nemá žádný rozum. Je nepraktický. Není praktický. Například proč stále, pořád dál píše „nemá žádný rozum“ — ve třetí osobě?

Už jsem toho měl plné zuby, byl jsem unavený vymýšlením nových slov — „království“, „dimenzí“, byl jsem vyčerpaný synonymy, uvozovkami taky, unavený vymýšlením alternativních světů, zatímco jsem nerozuměl tomu svému, ano, ano, ale zároveň jsem umíral hlady.

Vstal jsem, odešel jsem z domu (bytu).

Už žádné dvojznačnosti. Nepřesnost nezvyšuje cenu, neposkytuje nic univerzálního.

Následující spisovatelé pracovali v reklamě: (doplnit později)

Nic univerzálního, jen galaxie. Nic celosvětového, jen celý svět.

Šel jsem — já mcžiju v Broklynu, mcnemám auto — do McDonald’s. Tam, tam, jsem šel, jsem šel, blahobytným sousedstvím, nikdo nemá auta, nejsou tam ani autobusy. Gravesend se to tu jmenuje, je to konec hrobů, hrob hrobů (Britové spočívají na Holanďanech). Kamery obalené ostnatým drátem, jako by to byly zbraně namontované sem k zajištění ochrany. Parkoviště, prázdné, puntíkaté žvýkačkami. Čáry pro parkování bez parkujících aut byly černé jako černota z grilování. Okénko průjezdové kukaně, kolem nějž všichni procházeli pěšky, bylo taky černé. Když bylo stínítko dole, museli jste zaklepat. Zvažoval jsem, zda projdu pěšky a zaklepu, a pak jsem si to rozmysel. Musel jsem se přimět k plnému prožití zkušenosti. „Full-Service“ — eufemismus používaný jen u callgirls a v restauracích. Tohle nebyl výzkum, ale živobytí, to nebylo živobytí, ale život.

Umístění — dveře se tiše zavřou a nechají mě napospas klimatizaci, jejíž úroveň určitě stanovilo vedení — oddělení řízení provozu budov. Bylo to tu cítit mastnotou, tukem/mýdlem/děkovnými svíčkami Panně Marii Sedmibolestné a mastičkou na akné. Sedl jsem si ke stolu. Stůl uprostřed dlaždic. Vzal jsem si pero a notes, že si napíšu několik poznámek, napsal jsem na vršek první stránky, McDonald’s, pak jsem to přeškrtl a napsal množné číslo, McDonalds’, pak jsem se podíval na logo u pokladny a přeškrtl jsem to a znovu jsem napsal jednotné číslo na třetí řádek, McDonald’s, a pak jsem si dal notes zpět do kapsy.

Bylo to přesně tak, jak jsem si to představoval, což vlastně značí, že to bylo přesně, jak jsem si to nepředstavoval, protože jsem si představoval zpočátku něco imaginárního — a s celým tím příběhem to šlo z kopce. Zasvištění mopu, zasvištění mopu na podlaze, cancoury mopu, zamotaná chapadla mopu kloužou po podlaze. Zlatá pyramida — ve tvaru sendviče — upozorňuje „Pozor, za mokra klouže“, a všechny ty sexuální vtipy, na které si při tom člověk vzpomene „jako hodinky“, a jsou tam hodiny, odtikávají směny nad citacemi a vězeňskými fotkami: Zaměstnanec měsíce hledaný pro ozbrojenou loupež a nepodporování. Toalety společné, ale zato čisté, toalety společné, ale mimo provoz (legrační představa, kdyby každá dlaždice byla vršek krabičky, krabička ponořená pod podlahu).

Burger z podlahy, skončí v díře v silnici.

S(alát), r(ajče), c(ibule), atomový hřib pěny na sodovce. Umím udělat smyčku ze tří brček, umím to i ze dvou. Limit povoleného sezení třicet minut, v pravidelných intervalech vyžadován: zákazník si musí každých třicet minut přesednout, jak dlouho by mu trvalo, než by si sednul na všechny židličky (a všechno, co v té budce přebývá, nemusí být zrovna bezdomovec)?

Pěnovka mikrofonů mezi regály. Vše na dolarovém menu stojí dolar. Dolar nikdy nezahrnuje daň. $1.08, $2.15, $3.23, $4.30, $5.38, $6.45. Už jsem neměl takový hlad, což se dalo předpokládat. Žízeň byla horší. Žádná velikost sodovky nebyla dostatečně velká nebo dostatečně malá. Měl jsem střední žízeň, průměrnou žízeň. Jen průměrnost dostačuje, a proto se stává průměrnou. Je to konzervační prostředek. Zvolil jsem střední. Seděl jsem, díval jsem se, naslouchal jsem. Velké černošské a hispánské děti pily černě zbarvené a hispánsky zbarvené limonády. Tlustý běloch jí hamburger. Žena, jeho žena. Rozmačkává pilulky do kečupu na hranolky. Klimatizovaný chlad. Tvrdé ticho. Ticho s hranami. Otevři krabičku. Zvedni vršek. Žvýkej konec propisky, dokud ti jazyk nezčerná. Starý muž slintá blahem nad druhým burgerem. Žena dojídá první. Big burgery pro ta bezkrevná těla! Ty velké velké velké velké burgery! (Už končím s psaním, nic chytřejšího už nenapíšu.)

 

 

Z angličtiny přeložila Magda Pěnčiková.



Dead Citizens,  2011-2012, autor: Juliana Borinski Dead Citizens,  2011-2012, autor: Juliana Borinski Dead Citizens,  2011-2012, autor: Juliana Borinski Dead Citizens,  2011-2012, autor: Juliana Borinski Dead Citizens,  2011-2012, autor: Juliana Borinski Dead Citizens,  2011-2012, autor: Juliana Borinski


11.02.2013 15:59

Komentáře

Mr james | 20.11.2014 06:36
Potřebujete úvěr? Už jste hledali, kde získat úvěr? mít
Pokusili jste se získat jakýkoliv druh úvěru? pak platí nyní
jameswoodloan@gmail.com.com {}, pokud chcete získat cenově dostupné
úvěry. Úvěr je zde nabízen za velmi nízkou úrokovou sazbou ve výši
2%. Kontaktujte nás a získat úvěr dnes

Vložit nový komentář

Doporučené články

Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
ArtLeaks
27.07.2014 19:39
Kam dál?
moscow essay
...a zatím v Moskvě
...a zatím v Moskvě
Diana Mačulina
V Moskvě se poslední dobou dostává do módy současné umění. Vznikají soukromé nadace a muzea, před art-centrem Vinný závod stála den po zahájení výstavy Věřím fronta zájemců všech věkových i sociálních skupin, bez ohledu na to, že v pondělí by všichni měli být v práci. Nemá však příliš smysl přemítat o tom, proč umění konečně přestalo být elitářskou „dohodou zasvěcených“ a najednou je…
Číst více...
profil
MIKROB
MIKROB
Uroš Djurić
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
Číst více...
řešení
Goshka Macuga: Povaha šelmy.Whitechapel Gallery, Londýn.
Goshka Macuga: Povaha šelmy.Whitechapel Gallery, Londýn.
Lizzy Le Quesne
Svou instalací Povaha šelmy vytvořila polská výtvarnice žijící v Londýně a kandidátka na Turnerovu cenu za rok 2008 výjimečné místo pro veřejná setkání. Směle vystavila svou vlastní sochu vedle jednoho z Picassových vrcholných děl ve spojení se staršími i současnými dokumenty a archiváliemi. Vzniklo tak působivé moderní dílo vypovídající o komplexních, historií poučených lidských pudech. Zkoumá…
Číst více...
street art
Ernesto Muñiz:  Oltáře uprostřed městské guerrilly / Stručný návod do katolické extremistické estetiky
Ernesto Muñiz: Oltáře uprostřed městské guerrilly / Stručný návod do katolické extremistické estetiky
Jorge Flores-Oliver
Nejsnáze rozpoznatelným uměním pro tradičně katolický národ je umění náboženské (a to navzdory rostoucímu zmatku, který ohrožuje zmíněné vyznání bouřlivým růstem sektářských církví, které mu v průběhu let ukradly prostory k existenci). Tlupy, kterými jsou každý víkend nacpány kostely, navykly své oči na ony hrozné malby a cuasi gore sochy krvácejících Kristů nesoucích svůj těžký kříž s trnovou…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
Back to Roots Issue
Více informací...
6,50 EUR
8 USD
Limited edition of 10. Size 100 x 70 cm. Black print on durable white foil.
Více informací...
75 EUR
92 USD
American Issue
Více informací...
6,50 EUR
8 USD

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS LONDÝN
Enclave 5, 50 Resolution Way
London SE8 4AL, Velká Británie

 

Otevřeno od středy do soboty mezi 12:00 a 18:00

 

Kancelář: +44 (0) 20 8692 5157

 

Ivan Mečl
ivan@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082

 

Shop
shop@divus.org.uk, +44 (0) 20 8692 5157

DIVUS PRAHA
Bubenská 1, 170 00 Praha 7, Česká republika
divus@divus.cz, +420 245 006 420

Otevřeno denně mimo neděle od 11:00 do 22:00

 

DIVUS BERLIN
v ZWITSCHERMASCHINE
Potsdamer Str. 161, 10783 Berlin, Germany

berlin@divus.cz, +49 (0) 1512 9088 150
Otevřeno od středy do soboty od 14:00 do 19:00

 

DIVUS VÍDEŇ 
wien@divus.cz
DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz
DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz
DIVUS MOSKVA & MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus Navštivte Divus v Londýně | Enclave 5, 50 Resolution Way | Jednu stanici z London Bridge do Deptfordu a jste tam!