Časopis Umělec 2009/1 >> Jen tak… Přehled všech čísel
Jen tak…
Časopis Umělec
Ročník 2009, 1
6,50 EUR
8 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Jen tak…

Časopis Umělec 2009/1

01.01.2009

Alena Boika | domov | en cs de es

Jednou mi na mé narozeniny kouzelná dívka Aňuta přinesla darem knížku s názvem My jsme písmenka (verše Germana Lukomnikova, ilustrace Asji Flitman, 2001). Nebyla velká, avšak bylo v ní tolik obrázků a slov, že nezbývalo žádné místo na prázdnotu nebo pochybnosti. Knížka byla pro naše rozlehlé minské prostory natolik neobvyklá, že jsem se Aňuty zeptala, kde takový zázrak získala. Ukázalo se, že v Moskvě. Písmenka se usídlila na mém stole – nechtěla jsem je kvůli jejich obzvláštní umělecké hodnotě nosit s sebou v batohu. O pár let později, když jsem už žila v Praze ve stavu naprosté neurčitosti, jsem si jednou na svém blogu postěžovala na to, jak mi chybí knihy, které jsem zanechala v Bělorusku, zvlášť ty nejoblíbenější, jako např. Písmenka. A najednou jsem dostala komentář od Asji Flitman s návrhem, abych ji navštívila, až budu v Moskvě. A že mi Písmenka věnuje. Spolu s pozváním mi poslala podrobnou mapku, jak se k ní dostanu (viz obrázek), kterou jsem si četla stále znova, vždycky když jsem potřebovala trochu tepla.Všechno odpovídalo popisu v plánku – požární věž nevídané krásy, dlouhá žlutá nemocniční zeď, chodníčky, okno, do něhož bylo třeba zakřičet nebo hodit sníh. Zdálo se, že všechen svět okolo je obydlen postavami z jejích obrázků – vránami na vycházce, psy, ptáky, kočkami. Co je na tom zvláštního, řeknete si – svět je i tak toho všeho plný; kolik je všude koček, psů a různých zbytečných věcí. Zvláštní bylo to, že všechny najednou ožívaly, tak jako se to stávalo v dětství. Okolní svět ztrácel své jasné obrysy a ostré hrany a začal být trochu rozmazaný, teplý, útulně snivý, zádumčivý a radostný.

Asja žije v malinkém moskevském bytě, který je od podlahy po strop zaplněn obrázky. Proto působí – jako je tomu i v případě Písmenek – mnohem větší, natolik je prostor vyplněn. Z okna je vidět dlouhý žlutý nemocniční plot, který se opakuje v mnoha jejích pracích. Nebe moc vidět není, proto jej hledá a je ho na obrázcích hodně. Lidé se na nebe často dívají – Blázni na vycházce (ti, kteří žijí za Žlutou nemocniční zdí), Sledování ohňostroje (lidé v bílých pláštích, stojí se zakloněnými hlavami; i oni žijí za Žlutou nemocniční zdí, a neliší se příliš od bláznů; v každém případě je spojuje jedno normální lidské přání – dívat se do nebe a počítat vrány nebo obdivovat krásného ptáka; nebo se jen tak dívat).

Dívat se je Asjinou oblíbenou činností. V každém případě se mi zdá, že malování u ní vychází ze zvědavosti, je sekundárním aktem dívání se.


Asja vypráví
„Několikrát se mě v poslední době ptali, jak jsem začala malovat? Zamyslela jsem se... Co si pamatuji, vždycky jsem malovala, tedy nejdřív jsem malovala jako všechny děti, a tak ve čtrnácti, zkrátka jednou jsem náhle spatřila, jak visí ručník na hřebíku v koupelně a vytváří takový kuželovitý tvar – umíte si to jistě představit. Viděla jsem to a pochopila, jak to namalovat, tak jsem šla a namalovala to. Potom jsem si začala všímat různých linií kolem sebe a snažila jsem se je zachytit. Linie mě zajímaly nejvíc. Pak ještě pohyby, skryté pohyby těla, plastičnost. Sama jsem byla krajně nepohyblivá a neobratná, avšak pohyby sem cítila vnitřně a snažila se je zobrazit. Chodila jsem do matematické školy a učila se špatně. Vůbec mě nezajímalo to, co se nás snažili naučit. Neuměla jsem zaměřit pozornost na to, co se vyžadovalo. Nechápu ostatně, jak lze člověka něčemu učit? Vždyť žije podle svých vnitřních zákonů. Pamatuji si, že jsme jednou měli přednášku (nejspíš o matematice?). Konala se nikoli přímo ve škole, nýbrž v nedalekém domě pionýrů. Tam bývaly přednášky, když jsme měli nějakého zvlášť dobrého přednášejícího a bylo nutné shromáždit víc dětí. Byla tam posluchárna větší než naše třídy i slavnostní sál. Zkrátka byl tam nějaký hrozně chytrý přednášející a vykládal něco důležitého a zajímavého. Ale já jsem vůbec nedokázala poslouchat, nepamatuji si, o čem to bylo ani kdo vedle mě seděl. Ale výborně si vzpomínám, že jsem vnitřně velmi usilovně pracovala. Malovala jsem (místo toho, abych poslouchala a dělala si poznámky) postavy lidí a chtěla jsem jimi něco vyjádřit. Nebo, přesněji řečeno, měla jsem určitý pocit, který jsem chtěla vyjádřit plasticky, pomocí jedné dostatečně lakonické postavy bez podrobností, postavy podobné hieroglyfu, aby její póza říkala všechno. Udělala jsem několik variant a postupně jsem došla k tomuto:
Velmi dobře si pamatuji ten intenzivní vnitřní proces, pamatuji si, jak se rodila tato póza. Že měla vyjadřovat napětí, zoufalství, vroucí prosbu, pokoru i naději. Tenkrát jsem mimochodem ještě nevěděla, že existuje taková modlitební pozice, která se nazývá proskynéze neboli vzdání úcty padnutím na kolena a políbením země. Tato figura však nejlépe ze všeho vyjadřovala můj vnitřní pocit. A byla jsem hrozně ráda, když jsem k ní nakonec došla. Schovala jsem si ten list ze sešitu. Bože, jak jsem se špatně učila! A co jsem se mohla naučit, když se ve mně neustále dělo něco, co nemělo s učením nic společného?“

Jak se vnější život vztahuje k vnitřnímu…
...to je to, co Asju zajímá nejvíc. Její svět a každodenní život jsou založeny na sledování tohoto vztahu a snaze vyjádřit jej pomocí obrazů. Přesvědčivě se v ní spojuje dětský údiv a moudrost starých lidí, kteří jsou – jak se obě shodneme – nejkrásnějšími lidmi na zemi. Asja sbírá jejich fotografie, vystřihuje je ze starých časopisů a lepí do alba. V každé črtě jejich tváří spatřuji její vlastní moudrost, dobrotu a upřímnost.
Asja by neschválila ani jediný pokus mého vysokého a odosobněného stylu. Pro ni bych psala asi takto. Zachmuřená Moskva. Šedivé těžké nebe. Zdá se, jako by den vůbec nezačal, a neustále drobně prší. Zima. Mokří ptáci se choulí na římsách. V Asjině bytě je teplo. Všechno je drobné, ale tím, jak je tu všeho hodně – obrazů, barev, tváří – se prostor rozšiřuje, a všechno se do něho hezky vejde. U dveří dostane člověk pantofle a je odveden na čaj. Čaj je s bylinkami, sýr s dírkami, a všechno je neuvěřitelně dobré. V koupelně žije květina, kvůli které je tam rozsvíceno. Dveře se pootevírají, objevuje se rozcuchaná černá Germanova hlava. (G. Lukomnikov, píšící někdy také pod pseudonymem Bonifacij, je známý moskevský básník.) Hlava se naříkavě ptá: „Asjo, můžu ještě dostat polévku?“ Asja říká, že samozřejmě ano, jen je třeba knedlíčky rozdělit tak, aby zbyly na oběd i večeři.
Když přemýšlím o Asji, vybavují se mi slova Saši Sokolova, který napsal, že „my, Rusové, jsme národem literatury“. U Asji doma je všechno proniknuto literaturou, a i ona sama je typickou představitelkou oné přirozené části ruské inteligence, která není zatížena přehnaným sebehodnocením a sebelítostí tolik typickou pro „kuchyňské intelektuálství“, a naopak se vyznačuje moudrostí a upřímností, které nelze vytvořit uměle.
Asja umí pozoruhodně vyprávět příběhy. Jako člověk, schopný ve všem najít něco neobyčejného, objevuje v těch nejprostších věcech vždy to, co druhým zůstává skryto. Většina jejích příběhů začíná slovem „Jednou...“. Například jednou, když na mě Asja musela čekat s autem u metra, protože jsem měla velké zpoždění, sledovala lidi vycházející ze stanice, všechny nohy procházející okolo. Moc jsem se omlouvala, a Asja prohlásila, že výborně strávila čas, a později namalovala obrázek - „U metra neboli 23 stop“.
Všechny její práce jsou také literaturou. Ve všech lze vidět příběhy. Někdy je i maluje jako životopisy svatých, kde se pole za polem odvíjí vyprávění. Ona sama je přirovnává spíš k výukovým materiálům, kde je vše jednoznačně viditelné – toto je meloun, tady je člověk který nemá na spěch. Jednou z takových prací jsou ilustrace k veršům Andreje Monastyrského.

Po výstupu ze stanice metra sokolniki
se dá jít buď pěšky (asi 7 – 10 min.)
(žluté šipečky)
nebo dojet pár zastávek trolejbusem
(14, 41, 32)

(oranžové šipečky)
do trolejbusu je třeba nastoupit u pozoruhodné nádheré požární věže
potom je zastávka „D. K. Rusakova“ – konstruktivistická památka
potom je zastávka „Korolenkova ul.“
tam vystoupit a vrátit se 50 kroků na přechod (pravda, je to přechod bez semaforu a nikoli pro osoby se slabými nervy)
a ti co mají slabé nervy mohou jít 20 kroků dopředu – tam je přechod se semaforem
a pak se vrátit po druhé straně
z velké ulice po níž jezdí autobusy trolejbusy a tramvaje a která se jmenuje „Stromynka“
odbočuje malá ulička „Malá Ostroumovská“
tu je třeba projít celou
je to myslím tak 200 kroků
po celé délce její levé strany se táhne žlutý plot nemocnice
je třeba zahnout spolu s plotem doleva a tam po asi 50 – 70 krocích
bude na druhé straně můj dům – narůžovělý
cihlový s pěti nebo šesti podlažími
dům č. 13 v ulici Velká Ostroumovská
bydlím v přízemí v bytě č. 10
nemám ale zaveden telefon od vchodu
proto je třeba nejdřív zakřičet do okna
(pokud nemám zapnutý telefon)
(jestliže mám telefon zapnutý tak je možné od vchodu zavolat a já přijdu otevřít)
moje okno je v přízemí
v prostředku domu
okolo celého domu je pruh neduživého trávníku
a ten uprostřed protíná asfaltový chodníček
vedoucí přímo pod mé okno
je třeba přijít a zakřičet: „Asjo“
nebo hodit sněhovou kouli když je zima
nebo zaťukat klacíkem
a jestli není okno zavřené
pokud není moc zima
tak není nutno křičet a stačí jen slyšitelně říct
– uslyším to
potom vykouknu z okna a zamávám
vy obejdete dům
vejdete do postředního vchodu
a přijdete ke mně na návštěvu :)

je lepší nechodit ráno
radši později, až tako kolem 2 – 3 hodiny

1.

Po ulici běží chlapec.
v ruce drží svíčku.
před ním se kutálí kolo.
na kole je koník.

2.

Na lavičce sedí děti.
jedno z nich má na hlavě loďku.
z loďky trčí vlaječka.
nedaleko roste jedlička.

3.

Do země je zaražen krátký
sloupek.
na sloupku, na jedné noze,
stojí stařenka.
v ruce má vlaječku.
vedle, na zemi,
leží pták na zádech,
s dlouhým zobákem,
s vypouklým břichem.

4.

Po poli jede lokomotiva.
před ní se kutálí kolo.
na kole stojí pták.
k lokomotivě je přivázaný
provázek.
k provázku – zvoneček.
zvoneček drží ryba.

5.

Z pole roste vlaječka.
vedle, na zádech, leží
brouk – stonožka.
k broukovi běží chlapec.
v ruce má nožík,
na hlavě – kolečko.

6.

Na kopečku stojí pták.
k němu je přivázaný provázek.
k provázku je přivázaná loďka.
v loďce stojí stařenka,
v ruce má vlaječku.
7.

Ze země roste šipka.
k šipce je přivázaný provázek,
k provázku – chlapec.
na hlavě má lodičku.
v ruce – vlaječku.
vedle chlapce na zemi
leží pták na zádech.

8.

Stojí malý člověk
s velkým koštětem.
vedle je obrovská krysa.
z ní vyrůstá dlouhá
vlaječka.

9.

Na poli stojí stoh.
z něho se klouže chlapec.
vedle je lavička.
na ní, na zádech, leží
brouk – stonožka.
z ní trčí vlaječka.

10.

Na kopečku stojí děvčátko.
vedle, dole, je chlapec.
v ruce má kostku.
ukazuje ji děvčátku.
za chlapcem, ze země,
roste tlustá šipka.

11.

Na malém kopci
stojí lodička.
vedle kopce,
stojí děvčátko,
trochu větší než lodička.
v ruce má nožík.
k plachtě lodičky
je připevněná šipka.
ke konci šipky je přivázaný
provázek.
k provázku –
koník s vozíkem.
z něho trčí vlaječka.

Příběhy jsou vždy o skutečných lidech. Když je však Asja vypráví slovy a obrazy, je výsledkem v pravém slova smyslu Umělecká Literatura.
Milicionáři a Til. Skutečné příběhy:
5.
Jednou Tila sebrala milice.
Cestou na stanici Til požádal milicionáře o průkaz a začal nahlas sčítat jednotlivé cifry jeho služebního čísla. Když skončil, vrátil průkaz a spokojeně oznámil:
„Součet číslic na vašem průkazu je 19.“
Milicionář se zamyslel. Když přišli na služebnu, milicionář otočil klíčem ve dveřích, nalil čaj, odložil plášť a znepokojeně se zeptal:
„A co to znamená?“
„Cifry služebního čísla průkazu milicionáře podle starých knih vypovídají o jeho osudu a povaze,“ vysvětlil Til.
„A co je to za víru, povídej,“ požádal milicionář.
„Je to víra v čísla. V harmonii vyšších sfér. V dokonalou souhru. Jejím prorokem byl Pythagoras, starověký Řek. Všechno na světě se odehrává v pravdě, harmonii, řádu a milosti; dokonce i jednotlivé lístky čaje podléhají zákonu. Všechno má své číslo, které tomu určuje místo ve světě a všeobecné harmonii, a toto číslo vstupuje do vztahů s jinými notami, čísly a bytostmi.“
„A co znamená moje číslo?“
„Jste dobrý člověk. Máte doma velkého psa. Máte rád pořádek. Objevila se u vás potřeba bydlení a peněz. Tahle práce se vám moc nelíbí. Máte raději hudbu. Stydíte se za to, že občas trápíte lidi.“
„To je pravda“, řekl milicionář. „Což je to všechno zapsáno v mém průkazu?“
„Nevím“, řekl Til. „Tak ale pravili moudří.“
Milicionář se zamyslel a dopil čaj.
„Skutečně, budu muset změnit práci. A ty se ještě zastav,“ řekl a otevřel dveře.

8.
Jednou přinesl Til na milici fotografii na pas. Byl na ní lysý, s vlasy po stranách hlavy, se zápalkou ve vousech, květinou za uchem, s kytičkou v kapse košile a s ptačím pérem a hořící svíčkou v rukách. Fotograf měl z této fotografie radost. Tleskal a pokřikoval: „Na pas, na pas! Přijďte zas.“
A na milici se podivili a řekli:
„Toto je přece umělecká fotografie, a my potřebujeme pasovou.“
Ale moc se smáli a vzali jí.

6.
Jednou našel Til kostru dětského kočárku. Vozil se na ní celou noc. A nakonec usnul na ulici. Kostra stála opodál. Ráno Til otevřel oči a uviděl modré nebe s poletujícími ptáky a slyšel, jak ze všech oken zvoní budíky. Sklonily se nad ním tři milicionářské čapky.
„Vstávej, strejdo, hoří.“
„Ty jsi určitě bez dokladů,“ řekl posměšně jeden z nich.
„Ano,“ řekl Til.
„A samozřejmě nemáš kde bydlet.“
„Momentálně ne,“ řekl Til.
„A jsi podle všeho narkoman.“
„Ne, jsem vynálezce.“
„Vynálezce čeho?“
„Vynalezl jsem zařízení Otázkotron,“ řekl Til a s láskou pohladil kostru kočárku.
„A jak to funguje?“
„Když člověk nemá otázky, projde okolo, a jestliže otázky má, určitě přistoupí a položí je. To zařízení ho přitáhne.“
„A k čemu je dobré?“
„Mládenci, on chce prostě říct, že není na co se ho vyptávat. Je to tak, že?“
„No ano,“ řekl Til.
Milicionáři se zasmáli, omluvili se a odešli.

10.
Jednou k Tilovi přistoupil milicionář a řekl:
„Víš co, já tě seberu a odvedu na oddělení.“
„A proč?“
„Na obchůzce je zima.“
„Tak jo,“ souhlasil Til a odešli.

15.
Jednou Til v podchodu metra na schodišti jen tak skákal ze schodu na schod s rozevřeným deštníkem v ruce.
Zezadu se k němu tiše přikradl milicionář.
Til si ho ale koutkem oka všiml a začal se – jako kdyby tancoval – mrštně otáčet hned na jednu, hned na druhou stranu, takže byl neustále zády k pronásledovateli. Nakonec se Til zastavil, a milicionář ho zezadu chytil za lokty. Stáli tak nějakou dobu. Pak se ho milicionář náhlým pohybem pokusil otočit čelem k sobě, avšak otáčený udělal v témže okamžiku stejný pohyb, takže milicionář pořád zůstával za Tilovými zády a držel ho za lokty. Následně ho vzal jen za jednu ruku a začal ji různě kroutit v naději, že se mu tak podaří Tila přimět k obratu. Aby se vyhnul bolesti, začal se Til – jako při baletu – plavně otáčet kolem milicionáře, několikrát se dokonce zlehka pokusil jeho samého otočit kolem sebe, což už bylo plavné mnohem méně. Stejně jako předtím se Til na milicionáře nedíval a se zaujetím a elegancí manipuloval deštníkem a růží pomocí druhé, volné ruky… Z odstupu to mohlo vypadat, jako že dvojice předem domluvených přátel předvádí zvláštní a krásný tanec, něco jako tango v karnevalových převlecích. Kolem se shromáždili lidé a tleskali, smáli se a na oba pokřikovali: „Bravo!“ Milicionář nakonec tak zkroutil Tiluškovi ruku, že tomu nezbývalo než upustit deštník a padnout břichem na zem, a milicionář potom padl na něho. A Til vyndal papír a tužku a začal kreslit domeček, žirafu, sluníčko. Lidé se začali ptát, co se děje. Zmatený milicionář zakřičel:
„Co je, nevidíte, že je to narkoman?!“
„Sám jsi narkoman,“ řekli mu okolostojící.
Tehdy se milicionář na lidi zatvářil přísně, jako že Tila zatýká, a jemu řekl: „Já jsem Víťa.“ Oba najednou pocítili radost i stud za to, co se stalo, vzájemně se jeden druhému omluvili a s přáním všeho nejlepšího v dalším životě se rozešli. Til zavřel deštník a nastoupil do vlaku.


***
Chtěla bych skončit příběhem, který bych ráda vyprávěla
o Asji, kdyby jej ona sama již nevyprávěla o někom jiném.

O ženě, která sešla dolů z hor

jednou jsem v metru spatřila takovou stařenku!
řadu let na ni nemohu zapomenout
byla úžasná
za prvé byla neuvěřitelně hezká
jakoby žena jižního typu
možná Gruzínka
a možná taky ne
měla poměrně protáhlý obličej
ale hlavně jaké měla oči a výraz v nich
existují krásné ženy
ale za normálnější se bere
a častěji se vyskytuje jakási nedobrá krása
tato stařenka byla ta nejdobřejší
a ještě se kolem vznášel takový pocit že
právě sestoupila s hor
nebo opustila nějakou izolaci
na její tváři nebyla žádná maska
žádná ochranná vrstva
všichni lidé v metru a ve městě obecně
jako by byli „v tanku“ „za kamennou zdí“
zkrátka – rozumíte o čem mluvím
prakticky všichni mají na tváři masku odcizení
spojení této naprosté otevřenosti s krásou mírností a údivem
– to je neuvěřitelné
možná hrál nějakou roli v neobvyklém výrazu její tváře ten fakt
že spolu s ní jel její zjevně syn
už dospělý
taky jižní člověk
rysy obličeje trochu připomínající matku
ale docela obyčejný
nikoli nejkrásnější
s maskou odcizení
možná že ona vůbec poprvé přijela ze svého aulu
navštívit syna který se vydal do světa
on se na ní ještě dokázal zlobit
to bylo neuvěřitelné
na takovou mírnou a šíleně krásnou bytost se nelze zlobit
dokonce i když je to tvoje matka
ale jemu to šlo
seděla jsem naproti ní
nemohla jsem odtrhnout oči
usmívala jsem se na ni
chtěl jsem říct
– nemějte kvůli synovi zlost
a v duchu jsem mluvila
co se ještě dalo dělat?
chtěla bych ji vidět vždy

***
Asja patří k tomu typu lidí, kterým se v ruské tradici říká „Boží člověk“. Hodně z toho, co prožila – zkušenost hlubokého utrpení a prozření – může popsat jen ona sama. Nejsem si jista, že to všechno má být publikováno, a odkazuji vás proto na stránky jejích deníků.

http://npocmo-mak.livejournal.com
http://odnajdy.livejournal.com
a další




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu
Proč političtí intelektuálové, proč máte sklon k proletariátu? V soucitu k čemu? Chápu, že by vás proletář nenáviděl, vy nenávist neznáte, protože jste buržoa, privilegovaný, uhlazený druh, ale taky proto, že si netroufáte tvrdit, že jedinou podstatnou věcí, co jde říci, je, že si člověk může užít polykání sraček kapitálu, jeho materiálu, jeho kovových mříží, jeho polystyrenu, jeho knih, jeho…
Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.
Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
04.02.2020 10:17
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
austrálie
Tomatová omáčka na vepřové Moo Shoo
Charlie Citron
Číst více...
reportáž
Litevská jízda
Litevská jízda
Arunase Gudaitas
Aš menininkas – Aš save myliu Vincent van Gogh v jednom z dopisů bratrovi označil kavárnu za místo, kde člověk může lehce zešílet. Kavárna Centra současného umění (CAC) v litevském Vilniusu je takovým místem. Důvěrní znalci místních poměrů ji označují za “velmi bohémskou”, a skutečně na rozdíl od tradičně sterilních a předražených muzeálních občerstvení se atmosféra v kavárně CAC zdá navýsost…
Číst více...
reportáž
Ve stínu hrdinů
Ve stínu hrdinů
Alena Boika
Když jsem před někým řekla, že mám letět do Biškeku na Druhou mezinárodní výstavu současného umění, první otázka zněla „A kde to je?“ Vysvětlila jsem, že Biškek je hlavní město Kyrgyzstánu, načež se obličej naproti mně protáhl a já jsem musela doplnit, že to je ve Střední Asii v horách u jezera Issyk-Kul. Druhá otázka pak byla „Tam se něco děje?“ Tak se ale mohli ptát pouze lidé neznalí, neboť…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
2001, 17.8 x 22.9 cm, Painting on Canvas
Více informací...
555,60 EUR
663 USD
Falling Stairway, 1991, acrylic painting on canvas, 122 x 99 cm, on frame
Více informací...
3 200 EUR
3 820 USD
1996, 61 x 45.5 cm, Painting on Canvas
Více informací...
2 667,60 EUR
3 185 USD
malba na plátně, 1997, 51 x 41 cm
Více informací...
1 860 EUR
2 220 USD

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS LONDON

 

SKLAD
Arch 8, Resolution Way, Deptford

London SE8 4NT, Spojené Království
Otevřeno na objednávku.

 

KANCELÁŘ
7 West Street, Hastings
East Sussex, TN34 3AN
, Spojené Království
Open on appointment
 

Ivan Mečl
ivan@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082

DIVUS
NOVA PERLA
Kyjov 37, 407 47 Krásná Lípa
Česká Republika

divus@divus.cz
420 222 264 830, +420 602 269 888

Otevřeno denně od 10:00 do 18:00
a na objednávku.

 

DIVUS BERLIN
Potsdamer Str. 161, 10783 Berlin, Germany

berlin@divus.cz, +49 (0) 1512 9088 150
Otevřeno na objednávku.

 

DIVUS VÍDEŇ 
wien@divus.cz
DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz
DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz
DIVUS MOSKVA & MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus 23.05.-17.06.2017 STU MEAD & MIKE DIANA IN PARIS