Časopis Umělec 2005/2 >> První moskevské bienále současného umění: místo pro zahřátí (Moskva, 28. 1. – 28. 2. 2005) Přehled všech čísel
První moskevské bienále současného umění: místo pro zahřátí (Moskva, 28. 1. – 28. 2. 2005)
Časopis Umělec
Ročník 2005, 2
6,50 EUR
8 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

První moskevské bienále současného umění: místo pro zahřátí (Moskva, 28. 1. – 28. 2. 2005)

Časopis Umělec 2005/2

01.02.2005

Dmitry Bavilsky | moskevské bienále | en cs de

V jiných zemích se bienále plánují na turistickou sezónu, aby se podařilo nalákat co nejvíc lidí. Moskevské bienále současného umění mělo podle všeho řešit jakési interní esoterické záležitosti. Nebylo totiž snadné uhodnout, komu bylo Bienále určeno a jaký mělo vlastně cíl.

Záměrem bylo zřejmě jednak předvést, že i u nás umíme vymyslet a připravit něco velkého. Podařilo se. Umělečtí kritici a uměnímilovná veřejnost se celý první týden brodili závějemi, když přebíhali z jedné vernisáže na druhou. Koncem druhého týdne všechen rozruch utichl, ačkoli bie-nále trvalo déle než měsíc. Dalo se klidně brouzdat tichými potemnělými sály, kde pouze videoartefakty pomrkávaly na své odrazy na naleštěných podlahách. Nestěžuji si ani nechci snižovat úsilí lidí podílejících se na přípravě Bienále (podle statistik mají obyvatelé i návštěvníci Moskvy o současné umění nebývalý zájem). U takových akcí je obvyklé, že počáteční nával vystřídá prázdnota.
Za druhé bylo důležité zprostředkovat setkání lidí považovaných za světovou uměleckou špičku a místních samouků, a tak (především sobě) dokázat, že nejsme o nic horší. I to se podařilo. Současní ruští umělci udělali lepší dojem než hosté – byli charismatičtější, stylově výraznější, vtipnější i zajímavější. Pozoruhodné byly zvláště výstavy, na kterých se podíleli výhradně ruští tvůrci. Jedná se o pate-tický projekt „STARZ“, který se uskutečnil v jedné pobočce Moskevského muzea současného umění, a v podstatě „disidentský“ projekt „Rusko 2“ (Rossija 2) v Centrálním domě umělců.

Rusové nastupují
Na projektu „STARZ“ se podíleli umělci nejslavnějších jmen (v Rusku i ve světě) – Oleg Kulik, Vladislav Mamyšev-Monroe, Vladimir Dubosarskij, Alexandr Vinogradov a skupina AES+F, kterou tvoří Taťána Arzamasova, Lev Jevzovič, Jevgenij Svjatskij a Vladimir Fridkes. Každému přidělili jedno podlaží. Vznikly malé retrospektivní přehlídky. Expozici tvořily fotografické tisky členů AES+F, velká kýčovitá plátna Dubosarského a Vinogradova, křísící nebo naopak zabíjející ideu malířství, a Kulikovovy instalace, jež se podařilo získat, včetně jeho nového díla – na voskového Lva Tolstého shora vyměšují živé slepice a jejich výkaly mumifikují mrtvého klasika.
Je symbolické, že druhou velkou expozici současného ruského umění v rámci Bienále, projekt „Rusko 2“, připravil nejznámější galerista v oblasti současného umění Marat Guelman. Ten před nějakou dobou opustil umělecké sbírky a zamířil do politické sféry. Románek s mocí se však nevydařil, a tak se Guelman vrátil ke své původní práci a vstoupil do dialogu s mocí na svém vlastním teritoriu. V Rusku vždycky platil za nejpolitizovanějšího galeristu a také jeho současná expozice v Centrálním domě umělců vyvolala v porovnání s ostatními nejvíc stížností a dokonce přímo skandálů. Na autory ně- kterých prací vystavených v rámci projektu „Rusko 2“ byla podána žaloba.
Předpoklady tohoto uměleckého provokatéra se i tentokrát naplnily. Expozice Guelmanovy galerie měla záměrně disidentské ladění – v rámci výstavy na Bienále se Guelman rozhodl vytvořit obraz druhého, paralelního Ruska, liberální a skutečně svobodomyslné země s jasnou a demokratickou budoucností. Umělci dělali co mohli. Výsledek je srozumitelný a povznášející. Ostatně všechny výstavy Guelmanovy galerie mají podobně sarkastický kritický náboj. Čím to, že skandál vznikl zrovna v rámci mezinárodního uměleckého fóra?
Guelman, který donedávna vedl analytické oddělení hlavního ruského televizního kanálu, velmi dobře chápe, co spojuje umění a média. Lidé nereagují na podstatu, nýbrž na koncentraci mediální energie. Právě proto lze Marata Guelmana označit za nejpozoruhodnějšího kurátora Bienále (i když ani nebyl v řadách oficiálního kurátorského týmu), jeho hvězdy, skupinu Modré nosy (Aleksandr Šaburov a Vjačeslav Mizin), pak za hlavní umělce přehlídky.

Neveselá apatie
Myslím, že je docela pochopitelné, že jsem svůj přehled začal dvěma ruskými výstavami moskevského Bienále, a teprve teď se dostávám k hlavní expozici. Neboť nehledě na renomé kurátorů (připravovali ji Daniel Birnbaum, Rosa Martinez, Hans Ulrich Obrist, Nicolas Bourriard, Iara Bubnova a Josif Bakštejn /Joseph Backstein/) byl její výsledek jaksi rozpačitý a neurčitý. Každý z nich vybral pět umělců, kteří jako by měli zvláštní předpoklady pro instalace vyznačující se specifickou rezignovanou necitelností.
Expozice samotná se mi nelíbila. Problém není ani tak v tom, že člověk srovnává s tím, co už někde viděl. V Moskvě samozřejmě vše probíhá zvláštním způsobem. Jde o to, že práce samy o sobě byly nevýrazné a prázdné. Nedal se jim dokonce vytknout ani přílišný sociální akcent. Možná že prostě nebylo dost času. Ruský zástupce v kurátorské skupině Josif Bakštejn si stěžoval, že přípravné práce začaly příliš pozdě a hodně se toho nestihlo udělat.
I laikovi muselo být jasné, že hlavní (!) expozice je připravená ve stylu „jen aby tu něco bylo“. Když ji porovnáme s „vedlej-šími“ expozicemi, svědomitě připravenými Guelmanem nebo Sviblovou v jejich vlastních výstavních prostorách (nebo třeba Andrejem Jerofejevem, který dal v Treťjakovské galerii dohromady vynikající „historickou“ výstavu „Společníci: kolektivní a interaktivní tvorba v ruském umění 1960–2000“), neubráníme se dojmu, že výsledek přesně odpovídá ruskému přísloví „čím víc chův, tím je dítě zanedbanější“. Zapojení mladých umělců světového renomé v tomto případě rozhodně nevedlo k jednotné a vyhraněné umělecké výpovědi.
V tomto prostředí působily výrazně opět jen ruské Modré nosy. Jejich instalace udávala tón expozice v prvním podlaží. Po celé ploše byly rozmístěny kartónové krabice, do nichž se shora promítalo video. Jako by krabice obývali lidští tvorové, nazí a agresivní. V jedné krabici se obcuje, v další probíhá rvačka, ve třetí hrají biliár a koule padají do děr připomínajících vaginy. Ve čtvrté krabici se převrací vůdce světového proletariátu, který nemůže usnout. Je to jednoduché, srozumitelné a přitom vkusné. Spojení přiměřené dávky národní identity, jednoduchého sdělení, čitelnosti a vnitřní energie. Je to nezaměnitelné, ačkoli udělané jakoby narychlo, na koleně (rusky „tjap ljap“ – tak se jmenovala podzimní výstava Modrých nosů v Guelmanově galerii). Nebýt těchto papírových krabic s videem, nebyl by vůbec důvod do Leninova muzea s hlavní expozicí chodit.
V novinách jsem četl o „vysoké úrovni a kvalitě“ hlavní expozice. Možná jsem rozmazlený, možná jsem viděl víc než kritici z novin (i když to asi sotva), ale co do kvality a rozmanitosti překoná naši mezinárodní expozici kterékoli regionální centrum moderního umění. V této souvislosti stojí za to poznamenat, že objektem svého druhu byla i samotná budova s výhledy na hotel Moskva nebo na Bolšoj teatr.

Boltanski ve vzduchu
Našly se ovšem i výjimky. V polozdevastovaném vedlejším traktu Muzea architektury to byla instalace Christiana Boltanského (v rámci projektu „Přízraky Oděsy“ – pozn. překl.). V mrazícím boxu zmražené kabáty visící různě vysoko, u nich jen lampičky, jinak nic. Člověk, který tu férickou scénu chvíli pozoroval, zjistil, že už dlouho neviděl nic tak krásného, dokonalého a výstižného. Boltanski prokázal geniální cit pro umístění v prostředí zdevastovaného objektu, využil i zvuky města zvenčí, chlad, ruiny. Výsledkem je artefakt světové (netřeba se bát toho slova) úrovně, jehož smysl je hned jasný. Boltanski je opravdový umělec; a to ani ne tolik proto, že dosahuje minimálními prostředky výrazného efektu. Důležitější je, kolik významů dokázal soustředit v této nepředvídané kvalitě. Velkého umělce charakterizuje především schopnost koncentrovat významy v jednom, z ostatního prostředí vyděleném místě – tedy soustředit v malém prostoru úvahy o smrti, zkušenost židovství (je-li žid), existenciální a třeba i sociální úzkost. Výsledek potom působí jako úder z bezprostřední blízkosti.
Další Boltanského instalace (opět reminiscence na Oděsu) byla o něco méně zdařilá. Vyhraněnou fixací na tematiku židovství v sobě měla něco provinciálního. Nicméně i tato plátna s očima dávno mrtvých lidí ze starých fotografií byla svým způsobem působivá, jak jimi pohyboval horký vzduch hnaný ventilátory.

Svět oknem Moskevského domu fotografie
Za další důležité centrum Bienále lze označit Moskevský dům fotografie (MDF), který řídí Olga Sviblova. MDF působí jako skutečné okno do světa, skrze které se do našeho hlavního města trvale dostává kvalitní a inteligentní umění. Tak tomu bylo i tentokrát, kdy se díky Sviblovové v MDF objevily práce „řadových“ účastníků fóra. Ty se neztratily ani vedle takových ikon, jako je například Robert Mapplethorpe – šlo se o první prezentaci tohoto homosexuálního rebela v ruském hlavním městě.
Během oficiálního zahájení Moskevského mezinárodního bienále jsem se ocitl právě v MDF. Dovnitř se nacpalo neuvěřitelné množství lidí, což u mě vyvolalo záchvat klaustrofobie s misantropic- kým nádechem. To všechno na pozadí lhostejné velkoleposti současného umění všeho druhu.
V prvním podlaží MDF byl tedy Mapplethorpe a manýrizující grafiky. Výstavě bylo věnováno hodně pozornosti v médiích, sama o sobě už nic nového nepřinesla. Jakou auru může vyzařovat foto- grafie? Benjamin psal o proměně bytí artefaktů ve věku fotografické reprodukovatelnosti. Fotografie, kterou lze ve stejné kvalitě neomezeně kopírovat, je jako exponát v muzeu nesmyslná, je to vaření z vody. Pak jde totiž jen o technologii, pro umění už nezbývá místo, i když jsou třeba okraje nepravidelné (jako znamení jedinečného procesu vzniku). Proto stačí fotografie, které jsou v časopisech a katalogu. Zaujme jen to, co je viděno poprvé. V Moskvě věci rychle ztrácejí svůj náboj a prach záhy pokryje i velmi smělé záměry. Co se dříve zdálo nemožné, dnes unavuje svou zbytečností.
V MDF byl i nový projekt skupiny AES – velké barvotiskové fotopanorama s dětmi a střelnými zbraněmi příznačné absencí erotiky. Přemíra krásy a estetična působila nedostupně a odtrženě od reality.
Ve druhém podlaží byla instalace a performance A. Barteněva. Umístil reproduktory na obloukové konstrukce a každému nabízel, aby do mikrofonu řekl „miluji tě“, načež se tato slůvka rozletěla po všech reproduktorech a zaznívala z různých koutů. K tomu hrála hudba z hudebně-literárního představení „Deník špinavé Evy“, jehož autorem je kultovní moskevský tvůrce Boris Berger.
Velké nasvícené fotografie Olgy Černyševy, umístěné tamtéž, představovaly parcely víkendových chat izolované navzájem ploty a různými zábranami. Dojem byl zneklidňující a elegický zároveň.
Nevýraznou instalaci námořníka Aleksandra Ponomareva tvořily proudy vody a kompasy, jejichž střelky se otáčely za Ponomarevem pohybujícím se po sále. A ještě méně srozumitelná instalace Marie Serebrjakovové představovala rozmazané čínské krajinky.
Ve třetím podlaží byla velmi příjemná instalace Gríši Bruskina „Ve vašich představách“: otáčející se zevnitř nasvícené krychle se starými fotografiemi a popiskami, které se podobaly kartičkám konceptualisty Lva Rubinštejna. Jako by Bruskin komentoval fotografie z rodinného alba, a vybízel tím ke sdílení minulosti. Ale konstrukce se neustále otáčela, takže text během čtení mizel a nebylo možné propojit si psané sdělení s fotografií.
A konečně se v zatemněných místnostech nacházely dvě velmi působivé videoinstalace izraelské umělkyně Michal Rovner, která byla v temnotě sálu přítomna spolu se Sviblovou a poskytla řadu interview. V každém ze dvou sálů probíhala na velké plátno jedna projekce. V první vidíme bílé panorama, v jehož centru tančí chorovod černé rozmazané postavičky, podobné hmyzu nebo bakteriím, které se v extázi slévají v mnohohlavé tělo bez orgánů, aby se následně zase rozpadly a rozeběhly chaoticky do všech stran.
Na druhém plátně jsou stejné figurky na bílém pozadí, pohybují se však od krajů do středu v rytmu ruské lidové písně „proso jsme zaseli, proso pošlapem“. Uprostřed se slévají v černou kaši – lidé jdou hromadně vstříc nejistotě, eventuálně i záhubě a vypadají přitom jako odosobněné částice hemžící se pod mikroskopem. Působivost videa nicméně nespočívá v jasném poselství – to zde chybí, respektive recipient si ho doplňuje sám – nýbrž v psychedelickém účinku zobrazení. Když totiž člověk pozoruje v temném sále tmavé, jakoby shořelé jednotvárné figurky delší dobu, aktivuje se periferní vidění a objevují se nové efekty: mizí antropomorfní podoba lidí a vše se mění ve stále se spojující a oddělující abstraktní obrazce.
Ostatně poezie nemusí vznikat z rozmaru nějakého poloboha, ale i z dravého pohledu prostého truhláře. Kvalita lidské osobnosti se projevuje úrovní myšlení a schopností – zasáhnout diváka přesnou do podvědomí se vrývající metaforou, schopností zmocnit se diváka v davu rozjařeném levnými nápoji. Obvykle mám tendenci od videoinstalací co nejrychleji utéct. Je problém ve mně nebo v nich? Jako by mělo být všechno zřejmé na první pohled. Jakmile je myšlenka pochopena, může se jít dál. A ono to vypadá, že je třeba vhledu a úsilí. U Rovner jsem se však nemusel přemáhat – vtáhlo mě to hned.

Tusovka
Tusovka = společenství lidí spojených stejným zájmem (pozn. red.).
Pohyb v davu a nedostatek estetických dojmů unavuje. Absence aury mění artefakty v upíry. Už dávno jsem si všiml, o kolik sil vás může obrat taková výstava. Ale jsou tady aspoň lidé. Nice to meet you. Nice to meet you too. Tusovka může být protivná. Člověk už pak nemá chuť cokoli tvořit, tusovka v něm setře všechno, co se jen setřít dá. Před samotným zahájením Bienále mluvil jeden z jeho kurátorů, Nicolas Bourriard, v Kommersantu o tom, že současné západní umění se vyvíjí směrem k „estetice mezilidských vztahů“. Celé interview bylo o estetice mezilidských vztahů. No ovšem, muzeum přetváří dav v artefakt, a to je hlavní vítězství umění, které právě takto dokáže zvítězit nad životem.
Videomessages
Potom jsme se šli podívat na Billa Violu do Puškinova státního muzea výtvarného umění. Mělo se jednat o rekonstrukci obrazu Jacopa Carucciho Navštívení s využitím videotechnologie. Suterénní sál byl rekonstruován díky nějakému mocnému sponzorovi. Tabulka na zdi varovala, že sál může pojmout pouze 50 lidí. Ten večer se naplnil k prasknutí.
Carucci, nazývaný Pontormo, by se mohl docela dobře objevit na téže výstavě. Docela by tam zapadl. Viola ovšem velký dojem neudělal. Bylo to příliš krásné, příliš statické a naprosto neaktuální. Jinými slovy, sdělení se tam dalo najít skutečně hodně, jenomže k tomu nějak nebyla chuť, nic k takovému hledání nepovzbuzovalo. Trocha psychedeliky, hrst emocí, akustická clona (jako zvukový doprovod monotónní hučení připomínající motor letadla), roztažený i smrštěný časoprostor (http://infolio.asf.ru/ Philol/ Bahtin/hronotop1.html). Ale video na rozdíl od italských klasiků rychle zastarává. Sdělení a prožitek jsou rozpuštěné v kultuře. Viola byl rozžvýkán a vyplivnut.
Hlavně proto byly všechny reakce kritiků na video od Violy neuvěřitelně skoupé na interpretace a omezovaly se na výčet základních a zjevných skutečností. S videem se až na pár výjimek obtížně pracuje. A je náročné na sledování. Zatímco zvenčí vzbuzuje dojem akce a pohybu, uvnitř je ze své podstaty statické. A jenom málokdo se dokáže osvobodit ze začarovaného kruhu otroctví technologie. Z barvotiskově zářivé Violovy videoprojekce nevystupoval ani jeden bod, kterého by se oko mohlo chytit.
Člověk měl od začátku pocit, že se do toho zvláštního meditativního rytmu prostě nemůže dostat (jak se to v případě projekce Rovner dařilo od prvního okamžiku). Jako by v tom bylo příliš roztěkanosti a spěchu, jako by člověk nemohl popadnout dech. Snad by pomohl joint, jenže s trávou proniknete do čehokoli.
Ve druhém podlaží Muzea architektury byla řada sálů s bezobsažnými videoinstalacemi, kterými jsme v podstatě jen prolétli. Zahlédl jsem podivné věci – žena běhá s orchestrem po městě, další zpívá operní árie. Někdo odjíždí, kohosi vyprovázejí. Pár hloupých kreslených filmů.

Hladina moře se nezměnila
Moskva je podivná. Dokáže pohltit, přežvýkat a vyplivnout všechno možné, aniž by hnula brvou. Je nesporné, že dosud nikdy nebylo v centru našeho hlavního města k vidění tolik hodnotného současného umění. Jenomže na druhou stranu, jak to vyjádřit...
Hustá síť galerií zde vytrvale zprostředkovává obrovský objem kvalitní a zajímavé umělecké produkce. Těm, kteří se alespoň trochu orientují na moskevské umělecké scéně, tedy Bienále žádné zvláštní překvapení nepřineslo. Hlavně z toho důvodu jsem se ve svém přehledu zaměřil na to, co mě osobně připadalo pozoruhodné – tedy na problematiku přijetí „mezinárodních klasiků“. V Rusku je to specifická záležitost.
Jiná věc ovšem je, že současným umělcům a kurátorům neposkytl režim a masmédia dosud nikdy takový prostor k projevu. Propagační kampaň byla intenzivní a trvala dlouho, takže teď už dokonce i úředníci z resortu kultury ví, co si mají představit pod názvem „Rusko 2“. A to je dobře, už to je totiž úspěch. Lidé z oboru dostali možnost uspořádat přehlídku výsledků své práce, zředila ji účast několika cizinců. Bylo to něco na způsob šampionátu Ruska na poli současného umění, otevřeného vnější účasti. Zvítězili ti, kdo dokázali využít situaci jako Marat Guelman nebo Zurab Cereteli. Obvyklý spor Slovanů ve vlastních řadách. Takové to obyčejné laskavé ruské barbarství.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
Afričtí upíři ve věku globalizace Afričtí upíři ve věku globalizace
"V Kamerunu se hojně šíří fámy o zombie-dělnících, kteří se lopotí na neviditelných plantážích podivné noční ekonomiky. Podobné příběhy, plné posedlé pracovní síly, pocházejí z Jihoafrické republiky a Tanzanie. V některých z nich se nemrtví na částečný úvazek po celonoční lopotě namísto spánku budí ráno vyčerpaní."
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
04.02.2020 10:17
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
austrálie
Tomatová omáčka na vepřové Moo Shoo
Charlie Citron
Číst více...
reportáž
Litevská jízda
Litevská jízda
Arunase Gudaitas
Aš menininkas – Aš save myliu Vincent van Gogh v jednom z dopisů bratrovi označil kavárnu za místo, kde člověk může lehce zešílet. Kavárna Centra současného umění (CAC) v litevském Vilniusu je takovým místem. Důvěrní znalci místních poměrů ji označují za “velmi bohémskou”, a skutečně na rozdíl od tradičně sterilních a předražených muzeálních občerstvení se atmosféra v kavárně CAC zdá navýsost…
Číst více...
reportáž
Ve stínu hrdinů
Ve stínu hrdinů
Alena Boika
Když jsem před někým řekla, že mám letět do Biškeku na Druhou mezinárodní výstavu současného umění, první otázka zněla „A kde to je?“ Vysvětlila jsem, že Biškek je hlavní město Kyrgyzstánu, načež se obličej naproti mně protáhl a já jsem musela doplnit, že to je ve Střední Asii v horách u jezera Issyk-Kul. Druhá otázka pak byla „Tam se něco děje?“ Tak se ale mohli ptát pouze lidé neznalí, neboť…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
Devil From The Front, sketch - inkwash, 2011, 33 x 25 cm
Více informací...
460 EUR
549 USD
Druhé číslo umělecké revue Divus. Toto velkoformátové tištěné médium v sobě spojuje alternativu, exkluzivitu, umění i okrajovou...
Více informací...
9,90 EUR
12 USD
Třináctý svazek edice DOBRODRUŽSTVÍ | Komix na hraně existence. Kolážový comiks „na hraně existence“, tento „deník všední...
Více informací...
8,50 EUR
10 USD
Konceptuální malíř Tomáš Lahoda vytvořil podle vlastních kreseb z dětství, jež nesou zkomolený název Ikebama, současné kýčovité...
Více informací...
3,62 EUR
4 USD

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS LONDON

 

SKLAD
Arch 8, Resolution Way, Deptford

London SE8 4NT, Spojené Království
Otevřeno na objednávku.

 

KANCELÁŘ
7 West Street, Hastings
East Sussex, TN34 3AN
, Spojené Království
Open on appointment
 

Ivan Mečl
ivan@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082

DIVUS
NOVA PERLA
Kyjov 37, 407 47 Krásná Lípa
Česká Republika

divus@divus.cz
420 222 264 830, +420 602 269 888

Otevřeno denně od 10:00 do 18:00
a na objednávku.

 

DIVUS BERLIN
Potsdamer Str. 161, 10783 Berlin, Germany

berlin@divus.cz, +49 (0) 1512 9088 150
Otevřeno na objednávku.

 

DIVUS VÍDEŇ 
wien@divus.cz
DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz
DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz
DIVUS MOSKVA & MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus 23.05.-17.06.2017 STU MEAD & MIKE DIANA IN PARIS