Časopis Umělec 2007/3 >> KRÁSNÁ VÝSTAVA ČILI KASSEL V ROCE 2007 Přehled všech čísel
KRÁSNÁ VÝSTAVA ČILI KASSEL V ROCE 2007
Časopis Umělec
Ročník 2007, 3
6,50 EUR
8 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

KRÁSNÁ VÝSTAVA ČILI KASSEL V ROCE 2007

Časopis Umělec 2007/3

01.03.2007

Marek Pokorný | review | en cs de es

Kasselská documenta mají jako světová přehlídka současného umění dvě obrovské výhody, alespoň ve srovnání s jinými periodickými výstavami podobného rozsahu a dosahu. Jednak oněch pět let, které vždy uplynou mezi jejich konáním, poskytuje dostatek času na nádech, rešerše i přemýšlení, jednak se pozornost publika, kritiky, a tedy také vybraných kurátorů soustřeďuje na zprávu o pohybu na světové umělecké scéně, anebo o jejích klíčových problémech, jak je oni vidí. Z vlastní zkušenosti znám poslední tři vydání kasselských document, ostatní z katalogů a sekundární literatury. A zatím vždy jsem odjížděl s pocitem, že jsem hodně viděl, hodně se naučil a mám se toho ještě hodně co učit. Sice mi neseděla chladně akademická poloha Francouzky Cathrin Davidové při jejím jinak velkolepém ohledání umění v kontextu glokalizace, které mělo jedinou vadu, a to že nereflektovalo, za jakých že to podmínek vypovídá o angažmá umění v politických, sociálních a ekonomických problémech světa, ale to je v zásadě něco, nač jsou (a budou) od 80. let minulého století takové výstavy vždycky krátké. Afričan Okwui Enwezor pak nabídl ještě širší panorama, jež mluvilo o umění celého světa s důvěrnou znalostí, již evropský pohled nikdy nemůže nabýt, jak je naddeterminován vlastními metodologickými problémy; přitom diskurzívní záběr byl snad ještě širší než u Davidové (politická filozofie, sociologie, kritické teorie, feminismus tu zcela pochopitelně a smysluplně akcentovala reflexe postkolonialismu atd.). Chápu tedy nynější konstrukci kasselských document Rogerem N. Bruegelem a Ruth Noackovou jako poměrně logickou odpověď obracející pozornost směrem k estetickým kvalitám uměleckého díla a nabízející ke zvážení, zda osobní preference a kurátorova důvěra v určitý typ výpovědi nemají i dnes své místo při pořádání takhle velké a sledované výstavy. Před sedmi lety jsem pod názvem …kterým nerozumíme uveřejnil v časopise Detail recenzi na výstavu, již nynější kurátoři kasselských document připravili pod titulem Věci, kterým nerozumíme pro vídeňskou Generalli Foundation. Už jejich tehdejší projekt charakterizovalo téma estetické autonomie v podmínkách pozornosti upřené na současnou politickou pozici uměleckého díla. Benjaminovsky post-adornovské přesvědčení Bruegela a Noackové, že udržení rozdílu mezi uměním a politikou se stává politickým, mě poněkud zaskočilo, ale výstavu jsem si užil, jak se ostatně píše i mém textu. Jestliže jsem jejich otázce tenkrát zcela nerozuměl, pokud se mechanicky porovnají koncepty Cathrin Davidové, Okwui Enwezora a Rogera N. Bruegela a Ruth Noackové, lépe vyvstane legitimita postoje autorů současných document. Politizace umění stáhla pozornost k tomu, o čem umění mluví prostřednictvím nějak, často politicky tematizovaného média. Nicméně političnost uměleckého díla jako politiky či politické akce je samou politikou neutralizována, takže jediné, co zbývá, je pokusit se obnovit a udržet onu distanci řekněme „estetické autonomie“, přičemž právě tento interval obnovuje či uchovává po- litičnost umění. Je to poněkud zjednodušené vysvětlení, ale právě to, čemu nerozumíme, se stává zdrojem pochybností, akce, angažmá, zájmu, politiky. A zároveň to zachraňuje umělecké dílo. Pokud se ohlédneme na výstavu letošního benátského bienále, kterou Robert Storr nazval Cítit myslí, myslet smysly, je naléhavost dvanáctých kasselských document zřejmá. Jestliže jsem si v Benátkách neustále říkal, proč raději všichni ti angažovaní umělci nejdou pomoct hladovým, anebo nepomáhají v hospicu či nepůsobí na plný úvazek jako sociální kurátoři v ghetech, v Kasselu jsem musel přemýšlet o tom, co se mi tak usilovně snaží říct o současném světě a k čemu mě jejich práce vyzývají a proč jsou proboha tak naléhavé. Dvanáctá documenta jsou krásná výstava, mimořádně citlivě postavená a provazující jedno dílo s druhým, aniž by se práce vzájemně potíraly. Rytmus, možnost soustředit se, ale i přehlédnout vztahy (často intuitivně navazované, ale posilující vzájemnost i individualitu vystavených prací), to všechno bylo mimořádným zážitkem. Už dlouho jsem s uměním nic podobného nezažil. Okruh vy- stavených autorů, jenž bývá jedním z předmětů kritiky, mě z míry nevyvedl. Někdo jiný by si počínal jinak. Důležité je, že jedinou věc jsem neshledal slabou. A že je tu třeba poněkud víc Gerwalda Rockenschauba či Petera Friedela? No bože. Záměrem přece nebyly proporce, ale zpráva. A ta je zřejmá, aniž by jí byla jednotlivá díla podřizována či aniž by ona umenšovala jejich individuálnost. Vrátím se ale k tomu, že tu třeba chybí řada autorů, anebo některých je moc. Robert N. Bruegel při nějaké příležitosti poznamenal, že každý má omezenou kapacitu a zná z celku světového umění jenom něco. A jenom něco z té části dobře. Reflektované zázemí volby je přece důvěryhodný základ a výstava není ani puzzle, ani křížovka. V případě Enwezorových document (2002) jsem v českém prostředí nepostřehl nějaký zásadní pokus o reflexi celku, zatímco u jubilejních document Cathrin Davidové (1997) se pokusil se současným umění vypořádat bohemista Jakub Vojvodík, a to za pomoci tezí Hanse Sedlmayra, poněkud nešťastně s nacismem zapletené postavy německých dějin umění, jehož kniha Ztráta středu je to poslední, oč bychom se mohli při snaze pochopit umění posledních sto padesáti let pozitivně opřít. V době právě kulminujícího příklonu ke konzervativním náladám v české společnosti však byla taková kritika příznačná – a že se nikdo neozval, bylo rovněž charakteristické. K poslednímu vydání document jsem zatím zaznamenal jen dva okrajové hlasy, ale oba se zdají být rovněž typické. Jan H. Vitvar nabídl v týdeníku Respekt především bezradnost při posuzování takhle náročného projektu. Jeho text byl užitečný alespoň tím, že připomněl historii přehlídky a poněkud disproporčně upozornil na přítomnost tří českých umělců (což samo o sobě by mělo být na prvních stránkách deníků a ve standardně slušné společnosti by s Bělou Kolářovou, Jiřím Kovandou a Kateřinou Šedou vycházely denně rozhovory snad i v bulváru). Autor sice opomněl postřehnout, že zejména Běle Kolářové se dostalo mimořádných sousedek (Mary Kellyová a Zoe Leonardová například) a že způsob prezentace jejich prací byl tak působivý, jak jen může být, nicméně se rozepsal o potížích Kateřiny Šedé s financováním jejího projektu. Asi autorku špatně pochopil, anebo toho moc neví o tom, jak to chodí na jiných přehlídkách. Šedá bojovala usilovně (aniž znala pravidla hry) a vyhrála. Jinde by se s ní nikdo nebavil. Podsouvat zrovna kasselským documentům a jejich nynějším autorům něco jako kurátorskou zvůli je hodně, ale hodně přitažené za vlasy. Strašák v podobě kurátora, jehož si česká kritika sama vyrobila z důvodů, které jsou mi stále záhadnější, žije vlastním životem a zjevuje se zejména těm, kteří nikdy nebyli konfrontováni s realitou fungování světa umění jinde než v Česku, snad i při pohledu do zrcadla. Jiným příkladem reakce, jež je u nás doma běžná, byl nedávný povzdech Itala Gian-Carla Politiho, který si neodpustil ve svém obligátním mailovém oběžníku, aby se neotřel o „zneuznaného umělce z Vídně“, který dostal na starosti letošní Kassel. Ano, viděl jsem Praguebiennale 3 v Karlíně.

Ai Weiwei Skulpturu nazvanou Template (Šablona, 2007) vytvořil Ai Weiwei (nar. 1957). Čínský umělec žije v Pekingu, kam se vrátil v roce 1993 po dvanáctiletém pobytu v USA a kde působí jako architekt, kurátor a umělec. Weiwei vytvořilm Template ze starých dřevěných oken se zavřenými okenicemi a dveří ze zbořených domů z doby Ming a Quing z celé Číny. Konstrukce je tak precizní, že mizí rozdíl mezi straým a novým. Fragmentární struktura odkazuje k procesům, kterými lidská paměť skládá dohromady útržky příběhů a vytváří z nich jedinou impresi minulosti, jež spoluurčuje naše vnímání vlastní existence. Nestejné kusy jsou do sebe zaklesnuty jako složitá skládanka vyrůstající pod širým nebem z rovného podkladu, lze posedávat u její paty, studovat ji z odstupu nebo skrze ni procházet, jako při rituální přeměně. Materiální přítomnost sochy evokuje monumentální budovu, vyvolává však i pocit lehkosti a pohybu, jako by jednotlivé komponenty díla visely ve vzduchu, spojovaly se a rozpojovaly a vzájemně k sobě přitahovány klouzaly směrem nahoru, aby tam společně vytvořily nějakou rozsáhlejší strukturu. Foto vlevo © Courtesy the artist; Galerie Urs Meile, Beijing–Lucerne

Cyklus Oil Rich Niger Delta (Na ropu bohatá delta Nigeru) nigerijského fotografa a novináře George Osodiho (nar. 1974, žije v nigerském Lagosu) je střízlivým pohledem na současnost delty Nigeru. Záběry z drsné oblasti, ve které se ropa těží již od padesátých let dvacátého století, zobrazují chaos a zkázu, ale i krásu krajiny a tváře lidí, kteří svou tragédii odmítli přijmout. Expresivní zachycení činů a vzdoru je vlastní mnoha umělcům vystavujícím v rámci documenta 12. Pomáhají tak vyvolat podobu řady doposud opomíjených skutečností. Oil Rich Niger Delta, 2003–2007, série digitálních fotografií © George Osodi

J uan Davila tříští na kusy jednoduché pojmy národní identity a zpochybňuje převládající představy o historii a sounáležitosti. Ruší náš smysl pro kontinuitu, když propojuje prvky vysokého evropského umění, např. salónní malbu, s vlastním pop-artovým stylem a odkazy na masmédia. Jeho malby často působí jako klasická díla, která byla úmyslně poškozena a narušena surovými náčrtky jiných příběhů. Takové juxtapozice dodávají Davilovu dílu politický nádech, překlenutím propasti mezi různorodými výrazovými formami vzniká cosi velmi osobního. Juan Davila se narodil r. 1946 v Santiago de Chile, odkud musel v roce 1974 musel odejít do australského Melbourne. Nadále se zabývá problematickou povahou zobrazovacích technik Latinské Ameriky – aby obsáhl často komplikovaný a dvojznačný charakter vlastní identity, provádí ve své tvorbě něco na způsob překladu. Inspirován fragmentární povahou modernity sešívá dohromady nové příběhy s často až perverzním realismem, aby interpretoval a personalizoval historii. Nahoře: On the Fringes of Melbourne (Okraje Melbourne, 2003, olej plátně © Courtesy Juan Davila; Kalli Rolfe Contemporary Art). Dole: Schreber’s Semblance (Schreberova podoba, 1993, olej a koláž na plátně, 252×260×50 cm © Courtesy Juan Davila; Kalli Rolfe Contemporary Art; photo: Andrea Geyer), Davila zde spojuje Případ Schreber, Freudem často zmiňovaný příklad paranoidní schizofrenie, s projevy naciobnalismu a militarismu.

Ferran Adriá přistupuje k jídlu jako k umění. Jídlo by se mělo studovat, dekonstruovat, přehodnocovat, prožívat a co nejvíce zvnitřňovat, jak jsme zvyklí u jiných uměleckých prostředků. Katalánec Ferran Adriá (nar. 1964) nemá kuchařské vzdělání, přesto působí od roku 1987 jako šéfkuchař-autodidakt ve vlastní restauraci elBulli v Roses na Costa Brava. Malá restaurace je otevřená pouze šest měsíců v roce a není lehké získat rezervaci stolu. V zimě pracuje Adriá ve své laboratoři v Barceloně na prototypech pro příští kulinářskou sezónu, experimentuje s šlehanými pěnami, sorbety, želatinou a vytváří zeleninové želé tyčinky, bramborové koktejly či krokanty z mořských řas. Díky novým a neotřelým kombinacím důvěrně známých ingrediencí pak vypadají talíře večeří o 30 chodech spíše jako brilantně řemeslně zvládnuté sochy nebo jako palety, které dokáží nasytit naši touhu po něčem, co si ani nedokážeme představit. Vášeň experiment a inovace získává elegantní výraz a kulinářská aranžmá minimalistický styl. Práce prezentované na documenta 12 povečeřelo v elBulli padesát náhodně oslovených návštěvníků Kasselu. documenta 12 en elBulli, 2007, návštěvníci documenta 12 jako hosté Ferrana Adrià v elBulli, Roses, © Ferran Adria, foto: Francesc Guillament. Kniha CE.indb 25 23.9.2007 22:20:15

Dílo Grete Stern nazvané Madi (fotomontáž, 1947 /2006/, © Grete Stern / The Ella Fontanals Cisneros Collection, Miami) nás konfrontuje s městskou krajinou zdánlivě oproštěnou od lidské přítomnosti – jako by nástroje průmyslu byly pouhými monumenty, gargantuovskými kostkami z dětské stavebnice, které někdo poskládal a už se k nim nevrátil. Grete Stern se narodila r. 1904 ve Wuppertalu a zemřela 1999 v Buenos Aires, studovala grafiku a fotografii u Waltera Peterhanse na Bauhausu v Dessau, v roce 1936 emigrovala s manželem a dítětem přes Londýn do Argentiny. Touha vyjádřit projevy moderny v evropských průmyslových centrech ji dovedla k technice fotomontáže. Tato mimořádně moderní žena založila reklamní a fotografické studio v Berlíně a působila jako grafická návrhářka na volné noze v Londýně. Madi je jméno skupiny umělců, jejichž práci Stern vystavovala ve svém domě, kterým se však nedostalo velké pozornosti veřejnosti.

Dílo Annie Pootogook zachycuje drastické přeměny života v kanadské arktické osadě Cape Dorset. Obrazy nejprve nakreslené tužkou a poté zdůrazněné inkoustem a barevnými pastelkami ilustrují složitou a často velmi bezútěšnou realitu společenství Inuitů – problémy s alkoholismem, násilím a častými sebevraždami, které společenství doprovázejí. Prvky tradiční krajiny, jako chatrč schovaná v opuštěných horách či zvědavý lední medvěd, působí nepatřičně vedle popelnic a blikajících televizních obrazovek, umělkyně zachycuje kolizi tradičního způsobu živuta se současným stupněm civilizace prezentované spotřebním zbožím, novými technologiemi a médii, které před nedávnem dorazily i do Arktidy. Osmatřicetiletá Pootogook nalezla způsob, jak integrovat do tradičního ilustrovaného vyprávění (připomínajícímu místy komiks) zkušenost své generace – uznávanými inuitskými umělkyněmi byly i její matka a babička. Nahoře: Bear by the window (Medvěd u okna, 2003/04) Dole: Mother falling with child (Matka padající s dítětem, 2003/ 04) © Dorset Fine Arts Toronto

L eon Ferrari (nar. 1920) žije v Buenos Aires, kam se vrátil poté, co byl v roce 1976 nucen opustit svou zemi, ovládanou vojenskou juntou, a prožil mnoho let v exilu v Sao Paolu. Ferrari vyjadřuje v cyklu prezenovaném na documenta 12 pocit vzrůstající paniky a chaosu vyvolaný urbanizací. Systémy připomínající architektonické plány se proplétají a překrývají a jejich střevy proplouvají malé uniformní jednotky, nešťastní jednotlivci v prostředí neustále se rozrůstajícího velkoměsta. Plán městské výstavby je ve Ferrariho pojetí složitým systémem pravidel, který nutí shluky individuí společně se pohybovat ve vymezeném prostoru. A zatímco tyto modulované jednotky vplouvají čím dál tím hlouběji do nitra sítě chaosu, začíná být zřejmé, že systém sám klade na jednotlivce nepřekonatelný tlak a vyžaduje po něm splynutí s okolní masou. Nahoře: Passarelas (Lávky) 1981, tisk, 78,6×110 cm, dole Passarela (Lávka), 1981, tisk, 157×106,7 cm, © Léon Ferrari, Courtesy Daros-Latinamerica Collection, Zurich

H lavním tématem experimentální umělecké tvorby brazilsko-švýcarského dua Mauricio Dias (nar. 1964) a Walter Riedweg (nar. 1955) jsou pojmy veřejného a soukromého, jejich odlišné obsahy i stírání rozdílů mezi nimi. Dole záběr z videoinstalace Voracidad Máxima (Maximální lačnost, 2003, © Dias & iedweg), v níž Dias a Riedweg nutí diváky, aby si dálkovým ovladačem vybírali, které předtočené interview shlédnou. Všechny rozhovory nahráli sami umělci s tzv. „chaperos“, mužskými prostituty v Barceloně. Umělec a zpovídaný rozebírají celou řadu témat ve velmi uvolněné atmosféře, jak dokládá fotografie jejich hlav, když leží vedle sebe na pláži. Rozostření hranic mezi identitami dvou splývajících profilů posiluje gumová maska s tváří umělce, vedoucího rozhovor, kterou si pro tuto příležitost nasadil zpovídaný. Umělec tak doslova pohltil subjekt svých otázek a stal se dodavatelem i konzumentem pravdy. Nahoře multimediální instalace Funk Staden (2007, © Dias & Riedweg). Diaz a Riedweg přenesli do současného Rio de Janeira příběh žoldnéře Hanse Stadena, pocházejícího z blízkosti Kasselu, jenž se roku 1550 ve službách portugalské brazilské expedice ocitl v zajetí národem Tupinambá a následně sepsal Pravdivou historii a popsání krajiny divokých nahých krutých lidožroutů v novém světě Amerika (1557).

Americký umělec Kerry James Marshall (nar. 1955, žije v Chicagu) si klade za cíl revidovat dějiny západního umění s ohledem na existenci lidí černé pleti. Zneklidňující zjednodušené, téměř inkoustově černé postavy bývají zasazené do pozadí, která připomínají slavná evropská umělecká díla, někdy rozvíjejí příběh ve výjevech čerpajících z komiksové tradice. Marshallova tvorba, včetně zobrazení černošské sexuality v dílech jako Could this be love (Může tohle být láska, 1992), rozšiřuje chápání černé identity jako tělesné a duševní kvality a upozorňuje na to, jak se kánon západního umění dříve snažil vygumovat prostý fakt přítomnosti Afroameričanů. Nahoře: Blue Water Silver Moon (Mermaid), (Modrá voda stříbrný měsíc, (Mermaid))1991. Dole: Could this be love (Může tohle být láska), 1992 © Kerry James Marshall.

CK Rajan (nar. 1960, žije v indickém Hyderabadu) byl během svých studií v osmdesátých letech členem Radical Group, tvořené marxisticky orientovanými umělci kolem KP Krishnakumara. Ačkoli se Rajan s militantním směřováním skupiny rozešel, společenské a politické uvědomění v jeho tvorbě zůstává a odpovídá mu i jeho způsob zacházení s technikou montáže. Rajanovy koláže jsou extraktem z divokého a extrémního přívalu obrazů, jimiž se umělec nechává bombardovat při zachycování atmosféry překotné modernizace Indie. Stříhá a lepí výstřižky z novin a časopisů a stlačuje čas a prostor do výpovědi o kvalitě života v takovém prostředí. Rajanova tvorbu z období mezi lety 1992–1996 lze srovnat s pracemi, jež o mnoho desetiletí dříve vytvářela v Evropě Grete Sternová. Vlevo 2x Bez názvu, 1992–1996, papírové koláže © CK Rajan; Courtesy Museum van Hedendaagse Kunst, Antwerpen.

Romuald Hazoume se inspiruje Afrikou, vychází z tradic yorubského umění a svého osobního vztah k náboženství Vodun i katolicismu tropických oblastí. Dějiny umění jsou mu ukradené. Na rozdíl od často kolektivně zaměřených projektů afrických tvůrců se Hazoume snaží prosadit vlastní uměleckou identitu. V Africe úplně chybí zázemí pro současné umění, Hazoumé (nar. 1962, žije v Porto Novo v Beninu) proto pomáhal založit muzeum současného afrického umění v beninském Cotonou. V minulosti bylo představování jednotlivých tvůrců upozaděno na úkor obecného teoretického zkoumání jejich estetiky jako celku a nebo studií, které zpracovávaly antropologický přínos masek a dalších objektů. Romuald Hazoume nabízí lepší pochopení těchto historických praktik prostřednictvím výrazně současných interpretace tradičních yorubských masek. Tzv. „kaeletas“ zhotovuje především z všudypřítomných plastových kanystrů a každé masce dává jedinečný charakter. Hazoumeovým hlavním příspěvkem k Documenta 12 je objekt ve tvaru velké lodě, postavený z 421 černých kanystrů od oleje. Je na nás, abychom si představili, co znamená cestovat na lodi z vyhozených děravých kanystrů. I tak zkorumpované mohou být africké země. Rozhodli se pasažéři dobrovolně opustit svou vlast, nebo jsou na útěku? A bude loď po zalepení všech děr provozuschopná? Nahoře pohled do expozice na documenta 12, © Romuald Hazoumé / VG-Bild-Kunst; foto Frank Schinski / documenta GmbH. Vlevo Dogon, 1996, různé materiály, 24×35×45 cm, © Romuald Hazoumé / VG-Bild-Kunst, vpravo Autoportrét, 1995, různé materiály, 20×60×20 cm © Romuald Hazoumé / VG-Bild-Kunst

Berlínská sarayská alba, známá pod názvem Diez Albums (Diezova alba), je sbírka, jejíž sestavení se připisuje diplomatu Heinrichu Friedrichu von Diezovi, který byl do roku 1790 pruským vyslancem v Konstantinopoli. Alba zahrnují kresby, skici, kaligrafie a grafické listy z období od konce 13. století až pozdního 18. století. Pocházejí z různorodých kulturních oblastí, jako je Turecko, Čína a Irán. Společně vystavená se tato díla stávají čistými obrazy bez vlastního smyslu a působí výhradně svou vizualitou. Formát alba poskytuje divákovi možnost, aby se stal čtenářem a nechal se pohltit strhujícím vyprávěním. Umělecké práce uchovaly jedinečné hlasy z minulosti pro generace budoucích tvůrců, sbírka obrazů ale funguje podobně jako originální práce projektu Documenta 12, protože sjednocuje rozdílné prvky a nabízí osobní podání historie daných kultur v průběhu šesti století. Nahoře: Muž s opicí a dítětem, miniatura na papíře. Foto: Ingrid Geske. Dole: Podzimní krajina u řeky, miniatura na papíře. Foto: Katz. © Bildarchiv Preußischer Kulturbesitz, Berlin 2007 titulky redakce




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Nevydařená koprodukce Nevydařená koprodukce
Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…
No Future For Censorship No Future For Censorship
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
04.02.2020 10:17
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
austrálie
Tomatová omáčka na vepřové Moo Shoo
Charlie Citron
Číst více...
reportáž
Litevská jízda
Litevská jízda
Arunase Gudaitas
Aš menininkas – Aš save myliu Vincent van Gogh v jednom z dopisů bratrovi označil kavárnu za místo, kde člověk může lehce zešílet. Kavárna Centra současného umění (CAC) v litevském Vilniusu je takovým místem. Důvěrní znalci místních poměrů ji označují za “velmi bohémskou”, a skutečně na rozdíl od tradičně sterilních a předražených muzeálních občerstvení se atmosféra v kavárně CAC zdá navýsost…
Číst více...
reportáž
Ve stínu hrdinů
Ve stínu hrdinů
Alena Boika
Když jsem před někým řekla, že mám letět do Biškeku na Druhou mezinárodní výstavu současného umění, první otázka zněla „A kde to je?“ Vysvětlila jsem, že Biškek je hlavní město Kyrgyzstánu, načež se obličej naproti mně protáhl a já jsem musela doplnit, že to je ve Střední Asii v horách u jezera Issyk-Kul. Druhá otázka pak byla „Tam se něco děje?“ Tak se ale mohli ptát pouze lidé neznalí, neboť…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
2006, 34 x 35.5cm, Pen & Ink Drawing
Více informací...
446,40 EUR
538 USD
Print on art paper from serie prepared for "Exhibition of enlarged prints from Moses Reisenauer’s pocket Ten Commandments"....
Více informací...
290 EUR
349 USD
Vypadlá postava českého moderního malířství. Nepoznaný virtuos štětce i slova až do své smrti čekal na ocenění, kterého se mu...
Více informací...
6,04 EUR
7 USD

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS LONDON

 

SKLAD
Arch 8, Resolution Way, Deptford

London SE8 4NT, Spojené Království
Otevřeno na objednávku.

 

KANCELÁŘ
7 West Street, Hastings
East Sussex, TN34 3AN
, Spojené Království
Open on appointment
 

Ivan Mečl
ivan@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082

DIVUS
NOVA PERLA
Kyjov 37, 407 47 Krásná Lípa
Česká Republika

divus@divus.cz
420 222 264 830, +420 602 269 888

Otevřeno denně od 10:00 do 18:00
a na objednávku.

 

DIVUS BERLIN
Potsdamer Str. 161, 10783 Berlin, Germany

berlin@divus.cz, +49 (0) 1512 9088 150
Otevřeno na objednávku.

 

DIVUS VÍDEŇ 
wien@divus.cz
DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz
DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz
DIVUS MOSKVA & MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus 23.05.-17.06.2017 STU MEAD & MIKE DIANA IN PARIS